Svátek má: Lýdie

Komentáře

Chrání Armáda ČR v Mali bezpečnost našich obyvatel?

Po květnové návštěvě Donalda Trumpa v Bruselu lze říci, že americký prezident toho na svém dřívějším názoru, že Evropská unie je instituce k prosazování německých zájmů mnoho nezměnil.

Taktéž to může vypadat, že nová americká administrativa nebere příliš vážně unijní militaristické tendence prezentované předsedou Evropské komise Junckerem, který v rozhovoru pro Welt am Sonntag (8.3.2015) řekl, že vytvořením společné evropské armády by Unie ukázala Rusku, jak to myslí vážně s obranou svých hodnot.  Junckerova bojovnická slova podpořila, jak jinak, německá ministryně obrany Ursula von der Leyn. Ta shledává evropskou armádu jako součást perspektivního cíle, jímž je vytvoření Spojených států evropských, v nichž budou žít její vnuci.  

Skepsi k projektu společné evropské armády vyjádřil někdejší britský velvyslanec v USA a bezpečnostní analytik Christopher Meyer.  Na twitteru napsal, že dříve než začne fungovat evropská společná obrana, spíše „začnou létat prasata." Podivil se, jak chtějí členové EU organizovat společnou obranu, když nejsou schopni plnit své závazky vůči NATO.

Přesto si myslím, že nelze brát až tak vážně silná slova létající v mediálních přestřelkách probíhajících s železnou pravidelností zejména po zvolení nového amerického prezidenta. Jak jsem napsal v jednom ze svých komentářů, vojenským operacím NATO, u nichž je sporné, nakolik odpovídají  počáteční myšlence společné obrany určené Washingtonskou smlouvou, kterou byla roku 1949 založena Severoatlantická aliance, je největší překážkou právě samotná Washingtonská smlouva.

Severoatlantickému paktu dnes nejvíce překáží právě onen pakt samotný

Zejména mám na mysli znění článku 6 Washingtonské smlouvy, v němž se uvádí, že  za ozbrojený útok na jednoho nebo více členů NATO se pokládá ozbrojený útok v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka. Právě takto vymezená demarkační čára se stává často překážkou, zejména jde-li o některé vojenské operace realizované ve strategicky významné Africe.   

Způsob, jak neporušit Washingtonskou smlouvu a přitom dosáhnout zájmu západních zemí operovat jižně od obratníku Raka se našel ve vyslání ozbrojené mise pod vlajkou Evropské unie (namísto nasazení vojsk pod hlavičkou NATO). Jako příklad chci uvést výcvikovou misi EU v Mali (EUTM Mali), ke které se připojila Česká republika s cílem bojovat proti povstalcům na severu země.  


O misi v africkém Mali rozhodla Rada bezpečnosti OSN roku 2012. Důležité je však uvést, že mise EUTM v Mali se týká konfliktu, jenž je důsledkem svržení vlády plukovníka Kaddáfího v Libyi v roce 2011.  Tuarégové pocházející z Mali a sloužící v Kaddáfího armádě byli po pádu libyjského režimu nuceni vrátit se do své vlasti, kde na severu země vyhlásili svůj stát nazvaný Azawad. Nepočetná a špatně vycvičená malijská armáda jim nekladla velký odpor.

Lze tedy říci, že se Armáda ČR podílí v řadách ozbrojených sil Evropské unie na misi související s politickými událostmi vyvolanými americkým projektem známým jako „Arabské jaro“.  Připomeňme, že za vydatné pomoci NATO byl v Libyi rozvrácen režim zadržující do té doby vcelku uspokojivě imigrační vlnu mající snahu vtrhnout do Evropy.  Alianční operace postrádající mandát OSN otevřela stavidla nekontrolovatelné muslimské imigraci, jejíž často krvavé následky sužují evropský  kontinent dodnes.    

Vojenská mise Armády ČR v Mali schválená v únoru 2013 českou vládou a následně oběma komorami Parlamentu ČR trvá dodnes. Úkoly mise zajišťuje aktuálně 9. úkolové uskupení AČR, které tvoří  vojáci 71. mechanizovaného praporu z Hranic. Jednotka je dále doplněna o příslušníky 41. mechanizovaného praporu ze Žatce,  44. lehkého motorizovaného praporu z Jindřichova Hradce, 102. průzkumného praporu z Prostějova a Centra operačně taktických systémů velení a řízení AKIS z Lipníku nad Bečvou. Zastoupeno je také Velitelství výcviku  Vojenské akademie z Vyškova a Sekce rozvoje a plánování schopností ministerstva obrany.

Vyvstává naléhavá otázka, do jaké míry působí toto nemalé angažmá Armády ČR v africkém Mali ve prospěch bezpečnosti našeho státu. Domnívám se, že tomuto zájmu neslouží.

Naše armáda se na základě  dosavadní politiky vlády České republiky, která  dlouhodobě poslušně posluhuje cizímu zájmu, podílí na vojenských misích a operacích (lhostejno, zda v řadách NATO či v ozbrojených silách EU)  prováděných na základě myšlenky vyjádřené výstižně článkem Edwarda N. Luttwaka  "Dejme válce šanci" publikovaném v prestižním americkém zahraničně politickém magazínu (essay „Give War a Chance“, Foreign Affairs, July/August 1999 issue). Tento autor reagující článkem z roku 1999 na „humanitární bombardování“ Srbska vojsky NATO (mimochodem opět bez mandátu OSN) usuzuje, že žádný z konfliktů se nevyřeší, dokud jedna ze stran nebude ochotná uznat porážku. Takový pocit však dle Luttwaka přijde teprve po vojenské porážce.

Uvedená idea, že nic zásadního nelze v mezinárodních vztazích vyřešit, aniž bude válkou prolita krev, je obdobou výroku římského filosofa Flavia Vegetia „Chceš-li mír, připravuj válku“. Tyto politické, odpudivě technokratické úvahy jsou však brutálním pohrdáním lidským životem a všemi hodnotami, jež by měla uznávat vyspělá civilizace.

Na budování těchto hodnot by měl stát mandát elity vzešlé z českých parlamentních voleb konaných na podzim 2017.

Jaroslav Hošek