Svátek má: Bartoloměj

Komentáře

Další pokus o ne-reformu důchodů na obzoru

Opět politici vytáhli do boje s důchodovou reformou a opět se vytváří mnohačlenné komise, které budou mudrovat nad blížícím se malérem se stárnoucí populací.

Tentokrát to nejsou „důchodové pilíře“, které měly vyřešit všechno, ale „spravedlivé důchody“. Tady je třeba připomenout, že nezáleží na názvu, ale na obsahu a ten, jak je vidno z prohlášení ministryně práce a sociálních věcí, je stále ještě v oblacích, neboť avízovaná 40 členná struktura komise není zárukou, tak jak nebyly ani ty předešlé, že její představitele budou nositeli tolik potřebné lidské moudrosti, která tento palčivý problém vyřeší.

Pojmenování příčin

Podstata nepříznivé demografické křivky spočívá ve stále menším počtu rodících se dětí. Tedy hlavním cílem státu by mělo být zabezpečení zvýšené porodnosti a z ní vyplývající automatické přirozené a hlavně přímé financování stárnoucí populace. Ponecháme-li stranou všechna současná řešení, která spočívají buď v přerozdělování vybraných finančních prostředků z jiných oblastí dle složitých a matoucích výpočtů za pomoci mnoha daňových nástrojů nebo posouvání hranice odchodu do důchodu až k 73 létům, která sama o sobě nejsou schopna nikdy odstranit příčinu současného negativního stavu a pokusíme-li se o pohled na danou oblast ryze selským rozumem, otevírá se před námi jednoduché řešení cestou přirozeného poznání obyčejné lidské reprodukce.

Při pohledu na historii fungování lidského společenství je třeba si otevřeně přiznat, že, co do vlastní reprodukce, tedy porodnosti, byli naši předci na podstatně vyšší úrovni a na základě těchto prostých, staletími osvědčených přirozených lidských principů, neměli problém s uživením svých stárnoucích rodičů.

Tento problém, za kterým se skrývají hlavní nedostatky důchodového systému, je řešitelný zase jen přirozeným nastartováním dostatečného populačního boomu. Je to tak jednoduché, jak jednoduchá je i sama přirozená živočišná reprodukce.

Zde je zcela prosté řešení:
Pokud rodiče vychovají svědomité a pracovité potomky, do jejichž výchovy vložili nemalé rodičovské úsilí a finanční prostředky, potom ve chvíli, kdy potomstvo dospěje a začne samo vydělávat, bude vyčleněna část z jejich příjmů, kterou budou ukládat na speciální konto svých rodičů, a ti z něj ve stáří budou čerpat potřebný naspořený a stále přitékající kapitál. Počet pracujících dětí a výše jejich příjmu bude přímo ovlivňovat výši jejich starobního důchodu. Čím více dětí rodiče zodpovědně vychovají, tím bude jejich důchod vyšší a rodič, samozřejmě i za svého chtěného přispění, bude moci jít do důchodu třeba i v padesáti. Tento přirozený proces se dá popsat takto: za dobře odvedenou svědomitou práci při výchově svých potomků budou rodiče po zásluze odměněni, respektive bude jim „vrácena“ rodičovská péče, a to ve formě péče jejich dětí o své rodiče. Toto přirozené a velice zodpovědné financování stárnoucích rodičů bude mít v rámci rodiny, tedy i celého státu, významný pozitivní vliv, bude udržena stabilita morálních lidských vlastností v celkové populaci a dojde k upevnění tolik potřebných rodinných vazeb a posílení osobní vzájemné potřebnosti a zodpovědnosti. Je velmi důležité, aby tyto peníze nikdo nepřerozděloval a hlavně na nich nikdo neparazitoval. Například nepřirozená, až zcela zbytečná, státní přebujelá administrativa, nebo ještě hůř, nějaká pojišťovna, a už vůbec ne fondy. Prostě eliminovat všechny nežádoucí rizikové faktory. Přímé financování s menší mírou akumulace finančních prostředků, tedy takový systém, kde část platu by šla přímo od dětí k rodiči, bez dalšího nežádoucího vlivu státu a jiných subjektů, se jeví jako nejefektivnější, neboť nevyžaduje téměř žádnou administrativní státní obslužnost. Každý by mohl odejít do důchodu, kdy by sám uznal za vhodné, v návaznosti na množství naspořených financí z příjmu svých dětí a svého vlastního finančního podílu. Je asi každému jasné, že výchova a reprodukce potomstva by se začala ubírat tím správným směrem, neboť nenarozený nebo nevychovaný potomek, který nepracuje, nepřinese svému rodiči v oblasti zabezpečení ve stáří nic a tudíž rodič ani nebude moci odejít do zaslouženého důchodu třeba už v padesáti letech, ale opravdu bude pracovat až do 73 let. Nastřádané prostředky by byly stále majetkem rodiny a mohli by s nimi nakládat jen její členové, nikoli stát a také žádný nesmyslný penzijní fond. Občan by tak převzal plnou zodpovědnost za výši a rozsah svého důchodu a nemohlo by se stát, že by někdo mohl být nespokojen s jeho výší, neboť vše by podléhalo jen jeho schopnostem a celoživotnímu přičinění.

Celková váha zodpovědnosti a hlavně tolik potřebná vyvážená spravedlnost by se tak vrátila zpět k občanovi, kam také přirozeně patří. Stát, neboli (v jeho nynějším pojetí) politici, nedokáže hospodařit s našimi penězi lépe než my. Pokud tyto prostředky občan státu svěří, začne je přerozdělovat a s nimi hospodařit podle pravidel, na která již důvěřivý občan nemá žádný vliv. Výsledky takového hospodaření jsou realitou dneška. Důchodu se dočkáte, nebo spíše nedočkáte, v 73 letech. Příčinu skrytého důchodového dluhu je možné nalézt v současné státní struktuře. Máme tu gigantický přebujelý státní aparát spolu s neskutečnou daňovou zátěží, kdy pouhých 20% obyvatel produkuje skutečné materiální hodnoty a živí celý náš stát. Takto uspořádaný systém nemůže být občanům zárukou spravedlivého nakládání s jejich penězi. Je třeba mít v patrnosti, že každá moc, tedy i ta státní, bude mít vždy tendenci usurpovat si nadvládu nad penězi občanů, tak, aby svoji moc co možná nejvíce prohloubila. Neméně důležitá je také inflační oblast, zde páchá stát nenapravitelné škody, právě na úsporách občanů. On je vlastně tímto způsobem skrytě okrádá o naspořené prostředky a to je také dosud nevyslovená a utajovaná další příčina vytvoření skrytého důchodového dluhu. Neustálý růst cen, hlavně energií, potravin a služeb, razantně snižuje úroveň lidského života. Ale to už se dostáváme do jiné sféry.

Věřím i tomu, že by stát přestal mít potíže s vysoce nákladnou a mnohdy i problematickou výchovou dětí v dětských domovech, neboť bezdětní rodiče by si rádi tyto děti osvojili, aby dosáhli na naplnění výše uvedených rodičovských principů v oblasti financování svého vlastního důchodového systému. Bezdětným manželům by totiž nezbylo nic jiného, než si na důchod naspořit ze svého, a to bez jakéhokoli přispění státu, tedy těch ostatních, kteří zodpovědně potomstvo vychovali. Má to totiž i svoji spravedlivou logiku, neboť ti, co nevychovají žádné potomstvo, jsou značně zvýhodněni oproti ostatním, a to hlavně z ekonomického hlediska a svým způsobem také z hlediska reprodukčního a výchovného (lépe řečeno z absence těchto dvou prvků, které sebou přináší značné ekonomické výdaje). To, co zodpovědný rodič vkládá s důvěrou do svého potomka, se dá jen velmi obtížně vyjádřit v ekonomických hodnotách, neboť výchova je tou hlavní a nezaplatitelnou hodnotou rodičovské lásky, a ta je tím nejdůležitějším základním kamenem lidské společnosti, tedy státu. Pokud se na této zcela zásadní oblasti, která má zabezpečit jeho klidné stáří, někdo nepodílí, nemůže očekávat od společnosti jakoukoli kompenzaci za svoji nečinnost.



Děti, které rodič dobře vychová, hlavně svým vzorným příkladem, budou jeho životní zárukou pro zabezpečené stáří a pro společnost se tento přirozený proces stane obrovskou devizou a zárukou fungujících rodinných vazeb a ekonomických, reprodukčních a sociálně výchovných hodnot. Vytvoří se tak stabilní základy celé lidské společnosti, které přirozeným procesem zabezpečí ekonomicky celé následující generace.

Sociální stát v současném pojetí je neufinancovatelný

Před současným důchodovým systémem lze pouze jen varovat, neboť způsobuje razantní znevýhodnění mladších generací a může vyvolat pochyby o legitimitě samotného důchodového systému, který je stále chápán jako pojistný nástroj a záruka, jež má účastníkům přinášet prospěch. Skrytý veřejný důchodový dluh, který již narostl do gigantických rozměrů a půjde na vrub současné mladé populace, je tak největší hrozbou příštích generací. Skrytý dluh českého důchodového systému se pohybuje okolo 55% dnešního HDP.

Další oblast, která by mohla být uvedenou formou do značné míry posílena, je oblast zaměstnanosti. Ve chvíli, kdy by uvedené principy začaly fungovat a dobře zaopatření rodiče - svými dětmi i svým přičiněním - by mohli odcházet do důchodu třeba v 50 letech, pracovní trh by dostál značného uvolnění, neboť by vzrostl počet pracovních příležitostí. Současně s tímto přirozeným procesem by významně klesalo sociální napětí ve společnosti, které je důsledkem vysoké míry celkové daňové zátěže obyvatelstva a dosavadní míry nezaměstnanosti. (Nenechte se zmást současným stavem nedostatku pracovních sil, ten je přechodný a kulminuje ve vlnách).

Tento nastíněný přirozený a spravedlivý systém zabezpečení důchodu by nemohl nikdy zkolabovat jako celek. Tam, kde by tyto principy nemohly plnit svoje cíle, např. u lidí s handikepem nebo nějak postižených v důsledku tragických událostí atd, by musel být státem zřízen náhradní režim, který by byl sociální pojistkou pro tyto občany. Tento princip by se stal pro společnost také zárukou neuskutečnitelnosti pro případ, že by se důchod občana, který nikdy ve svém životě nepracoval a nevychoval své děti k pracovitosti, vypočítával ze základu minimální mzdy, tak jak je to možné i dnes.  

Případný naakumulovaný finanční kapitál v oblasti důchodů (nejlépe spravovaný Českou národní bankou), by se mohl dále za aktivní podpory a garance státu využívat k jeho zhodnocování, ale jen v těch oblastech, které by přispěly k upevnění a podpoře rodinného zázemí, tedy do investiční bytové výstavby, domů pro seniory, domovy důchodců a dalších investic, které svým charakterem stabilizují a podpoří populační oblast a zaručí bezrizikové kapitálové zhodnocování těchto prostředků v dlouhodobých investicích prospěšných celé společnosti. Je třeba dodat, že důchodový kapitál obyvatelstva by nebylo možné spravovat prostřednictvím CIZÍCH bank, neboť ty nejsou povinny držet adekvátní rezervu, která by byla dostatečnou zárukou pro jejich správu, a mohlo by se stát, že by občan mohl o své úspory přijít. Riziko je o to větší, čím více se bankovní svět odvrací od financování výrobních oblastí a orientuje se spíše na investice v spekulativních investicích na burzách s komoditami a dluhopisech, které jim vynáší vyšší zisky, ale lidem a celému světu přináší nezadržitelný růst cen, hlavně v oblasti energií, potravin a služeb.

Tento nastíněný ozdravný důchodový systém neřeší detailně všechna úskalí, která jsou s touto oblastí zcela jistě spojena. Ani to není účelem tohoto příspěvku, chtěl jsem jen poukázat na neschopnost politické pravolevé garnitury, která není schopna se na tuto oblast podívat obyčejným lidským spravedlivým pohledem. Současný systém je založen na principu, že občan do systému vloží až trojnásobek toho, co z něho získá zpět. A pozor! Dosavadní navrhované reformy měly zvýšit naše „vložné“, které již nikdy neuvidíme, až na čtyřnásobek. Otázka tedy zní, kam se ztrácí naše peníze? Kohože to ksakru živíme a jak to, že s našimi penězi stát, tedy politické strany, hospodaří tak nezodpovědně a jak je možné, že nedokážou přijít se smysluplným funkčním a spravedlivým řešením? Je třeba také vědět, že finance vybrané pro důchody příští generace jsou nenávratně spotřebovány. Kdo tedy nese zodpovědnost za tuto nezodpovědnou lumpárnu?

Všem, kteří budou chtít rozvinout tuto myšlenku a obohatit dotčenou oblast o další úvahy a možná reálná prospěšná řešení, předem děkuji. Mozkový potenciál mnoha moudrých osobností je dostatečnou zárukou pro plodnou diskuzi. Ač si to možná všichni neuvědomují, veřejná diskuze významně přispívá k nalezení reálné cesty, jak nalít politikům alespoň nějaký rozum do jejich poslaneckých hlav, které nebyly doposud schopné vytvořit stimulační prostředí v oblasti reprodukce našeho českého národa.

Petr Havlíček