Svátek má: Blanka

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Jak jsme naletěli

Nad knihou Petra Steinera – Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku, kterou vydala Univerzita Palackého v Olomouci.

Dlouho už jsem se tak nepobavil jako nad akademickou lingvistickou prací Petra Steinera, emeritního profesora lingvistiky a slavisty na Pensylvánské univerzitě, byť to byl spíše příslovečný „smích přes slzy“. Přináší potěšení z vtipných obratů zakletých do formalistické a strukturalistické analýzy poměrně známých textů. Na druhou stranu, veselost není úplně namístě. Podstatou humoru je pocit čtenářovy nebo divákovy převahy nad nebožáky vláčenými zachyceným dějem, smějeme se, jak jsou ti klauni krásně blbí. Zvedá to náladu i sebevědomí, že my přece máme na to, abychom životní strázně překonávali s lehkostí. Jenže tady čteme, jak jsme naletěli.

Knížka není obsahově nová, dvě nabízené studie už někde zazněly a vyšly anglicky v nějakém akademickém ústraní nebo česky jen zkrácené. Teď jsou pohromadě, protože na sebe odkazují, a jsou zpřístupněny novým skvělým překladem Martina Machovce a doplněným poznámkovým aparátem. Hlavně však jsou vysoce aktuální. Zastihují nás ve chvíli, kdy promýšlíme, zda se současná historická etapa nechýlí ke svému konci. Její hliněné nohy se drobí. Kde se stala chyba?

Titul knížky naznačuje, kam se výklad řítí – Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku. Ohromeně sledujeme příbuznost dvou zvacích dopisů. Ten první je spojen se jménem Vasila Biĺaka a tanky „bratrské pomoci“ ze srpna 1968. Sovětský vpád měla legitimovat svým zvacím dopisem pětka prominentních komunistů a jak se dočítáme na straně 115 „/p/odle apokryfního příběhu jeden ze členů této konspirační pětky, první tajemník ÚV KSS Vasil Biľak, podstrčil toto tajné memorandum svému ukrajinskému protějšku Petru Šelestovi na pánském záchodku 3. srpna 1968 – při posledních předinvazních jednáních v Bratislavě.“

Zcela jiný „zvací dopis“ v podobě kolektivního příspěvku do amerického listu The Wall Street Journal ze 3. ledna 2003 měl legitimovat vpád Spojených států do Iráku bez reálného důvodu a bez souhlasu Rady bezpečnosti. Dokonce přes odpor řady spojenců, zejména Francie, jen s „koalicí ochotných“. Byl to zvací dopis sedmi premiérů a jednoho dosluhujícího prezidenta – Václav Havel měl přitom jen tři dny do konce funkčního období. Formulováno to bylo opatrněji. Saddám Husajn byl vyzván, aby využil „poslední příležitost, jak se odzbrojit mírovým způsobem“, ale těžko mohl vyhovět s likvidací zbraní hromadného ničení, když žádné neměl.

„/Č/eský prezident Václav Havel ten list ani neviděl, a přece již souhlasil s tím, že jej podepíše. Do bratislavského Národního divadla mu o přestávce divadelního představení zavolal na mobilní telefon náměstek ministra zahraničních věcí [Alexandr Vondra] a sdělil mu podstatu onoho dopisu,“ napsal o tom Robin Shepherd z londýnských The Times.

Steinerovu knihu se dvěma kritickými studiemi o Havlovi vydala Univerzita Palackého v Olomouci roku 2022, tak trochu z podnětu profesorovy přednášky o rok dříve. Mimochodem, tato mimořádně osvícená univerzita umí překvapit výběrem svých zahraničních hostí. Měl jsem tam před lety potěšení vyslechnout amerického politologa Benjamina Barbera, jehož zničující analýza samolibého liberalismu a pokus o nabídku pozitivní alternativy v podobě „silné demokracie“ (strong democracy) s těžištěm na lokální úrovni, v participaci a skutečné občanské samosprávě je už skoro 40 let krutě aktuální.

Petr Steiner je zahraniční jen trochu, studovali jsme na Univerzitě Karlově ve stejné době v druhé půli 60. let, takže se známe z hospod kolem Staroměstského náměstí. Když přijely tanky, Petr emigroval do Ameriky a navázal na svá filozofická studia i českou zkušenost. Po Listopadu se do Prahy občas vracel, za prací, s texty a přednáškami, i za přáteli. Oslňoval mě společně s malířem Pavlem Vošickým virtuózními salvami normalizačního žvástu, kterým uměli odpovědět na každou otázku. Jejich „pensylvánská buňka Kominterny“ byla nekonečným tréninkem před ponorem do reálných dobových dokumentů. Vošický letos bohužel zemřel, s tímhle je konec, a knížka je věnována jeho památce.

Podobně jako nejznámější intelektuální figura americké levice, lingvista Noam Chomsky, věnuje i Steiner velkou pozornost politickému rámci textů, tomu, proč byly řečeny a čeho měly dosáhnout. Jeho analýza však často připomíná pitvu v ústavu kriminální medicíny, kde přistálo na pultě tělo sebevraha. Způsobil si to sám? A čím?

Studii o dvou zvacích dopisech, která dala název i celé knize, ve svazku předchází studie o „životu ve lži“. Petr Steiner ji ozdobil titulem Neopěvovaný hrdina sametové revoluce: Zelinář Václava Havla. Zelinář je klíčovou postavou Havlovy eseje Moc bezmocných (1978), která se pokouší vyložit v té době celkem nenápadný akt, že vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Havel to hodnotí jako výraz bezmoci tváří v tvář násilnému režimu, kde zelinář je předem smířený s tím, že bude „žít ve lži“.

Havel zvažoval i případné zelinářovo prozření a vzpouru, to, že „přestane chodit k volbám, o nichž ví, že žádnými volbami nejsou; na schůzích začne říkat, co si opravdu myslí, a nalezne v sobě dokonce sílu solidarizovat s těmi, s nimiž mu jeho svědomí velí se solidarizovat“ (Václav Havel: Dopisy Olze). To mělo podle Steinera poskytnout Havlově cílové skupině scénář, jehož uvedením by si dopomohla k životu v pravdě.

Pravda je krásná věc, ale zelináři a spousta dalších profesí, které tenkrát ovládaly nedostatkové zboží či služby, měli blíže k penězům, které se jim hromadily pod matrací. Vysvobození jim přineslo až vítězství pravdy a lásky, kdy mohli prachy vyvalit, napřed do malé privatizace, a pak do velkého podnikání kuponovky a divočiny kolem. Stejné struktury, které dříve pomáhaly vyhnout se nečekaným kontrolám, získat výhodnou provozovnu nebo usměrnit dodavatelské zdroje, aby poskytly využitelný aušus, které lze nabízet jako prvotřídní za vyšší cenu, byly užitečné i v nové době. Pravdu přenechali jiným, sami dali přednost bohatství a moci, která jim velkoryse přistála v rukou.



Témata obou Steinerových studií se snadno propojují. Vraťme se ke zvacím dopisům. Na straně 123 Steiner cituje Janu Hybáškovou (Čekání na válku: Výpověď odvolané české velvyslankyně, Praha, Rybka 2004):

Havel již několik měsíců před oním osudným dopisem věděl o Bushově nezvratném rozhodnutí okupovat Irák vojensky. Toto alespoň tvrdí Jana Hybášková, bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu a nadšená stoupenkyně americké invaze, která byla posléze odvolána ze svého postu pro porušování služebních postupů. V létě 2002 navštívila (z podnětu svého manžela, jednoho ze členů kruhu Havlových přátel) hlavní sídlo CENTCOMu ve floridské Tampě a nato prý odeslala spolu s ideologicky jí blízkým JUDr. Vratislavem Jandou, zástupcem českého velvyslance v USA, na Zamini šest podrobných zpráv o plánech na iráckou operaci, které obdržela od generálporučíka Michaela „Rifle“ DeLonga (jehož jméno uvádí Hybášková v knize chybně). „Zpětně dovozuji, že se opravdu splnily do slova a do písmene. Česká exekutiva i Zahraniční výbor parlamentu,“ zdůrazňuje Hybášková, „měly na přelomu července a srpna všechny dostupné informace roku 2002 o tom, že se válka odehraje a jak se odehraje. Věděli to.“

(…)

K tomu Steiner o dvě stránky dál lakonicky dodává: Havel měl tak zapotřebí ověřovat si fakta obsažená v dopise, s nímž vyslovil souhlas, asi natolik, jako měl jeho vedoucí prodejny Ovoce a zelenina zapotřebí číst Komunistický manifest. Řečeno lapidárně, dopis „United We Stand“ v The Wall Street Journal se k pravdě víže zhruba stejným způsobem jako heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ve výkladu zelinářství.

Jaká byla motivace disidenta, který se stal prezidentem? Jeden výklad Steiner zachycuje na str. 126:

Český disident byl údajně obalamucen tvrzením, že svržení Saddáma Husajna není než pokračováním boje demokracie s totalitou, jemuž Havel zasvětil svůj život. Tak třeba známý historik, Tony Judt, zařadil Havla mezi „Bushovy užitečné idioty“, liberální intelektuály, kteří podobně jako on naletěli Bílému domu a s vervou se zapojili do jeho „svaté“ války s „islámofašizmem“ (Tony Judt: Bush’s Useful Idiots. London Review of Books 28, č. 18, 21.9.2006).

Řečeno slovy Havla samého: „Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp“ (Václav Havel: Žebrácká opera, 1977). Bylo tomu však skutečně tak? Právě tak dobře možný je i důvod jiný, totiž že se Havel sám s Bushovým křižáckým tažením zcela ztotožnil. Tomu by nasvědčovalo například jeho interview z roku 2007, tedy z doby, kdy už si o nesmírných ztrátách na životech mezi iráckým obyvatelstvem způsobených válkou cvrlikalo i veškeré ptactvo čeledi vrabcovitých na Rašínově nábřeží. „Nicméně“ Havel shrnul svůj kladný poměr k této brutální agresi, „to nic nemění na mé bazální radosti, že ten režim už neexistuje“ (Posedlost je mi podezřelá: S Václavem Havlem o Americe, radaru a strachu z ruského strachu. Respekt, č. 24, 11. 6., s. 14, 2007).

A Steiner uzavírá:


Ačkoli si jsou oba tito státníci v mnoha ohledech zcela nepodobní, Biľak a Havel mají jedno přece jen společné: svoji jasně internacionalistickou a aktivistickou představu mezinárodních vztahů, pevné přesvědčení, že za jistých okolností musí jít suverenita nezávislých států stranou a správný politický postoj jim může být vnucován zevní silou.

Tolik ke Steinerově knížce, která stojí za prostudování. Za sebe mohu jen dodat, že posedlost je podezřelá správně. Jen jsme si to měli uvědomit dřív, než jsme přehlédli propast mezi přeludem života v pravdě a realitou nové koloniální moci, které jsme znovu odevzdali svoji suverenitu. Mučedníci a světci ustoupili opovrhovaným mafiánům, kteří vždy vědí, s kým se spojit. Steinerova knížka je tak hlavně o nás, jak jsme naletěli. Ne že bychom nechtěli svobodu, demokracii, a nakonec i tu pravdu a lásku. Jenže ty po zralé úvaze vypadají jinak.

Zbyněk Fiala

Označili byste Rusko jako teroristický stát?

Ano
transparent.gif transparent.gif
27%
Ne
transparent.gif transparent.gif
46%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
27%