Svátek má: Hedvika

Komentáře

Jsou lepší manželé Stodolovi než Čikatilo?

Můj komentář obsahuje úvahu nad zabíjením nevinných. Zejména nad takovým, jež někteří politici shledávají dle svého zvráceného úsudku nevyhnutelným vedlejším produktem dějů zaměřených na dosažení údajně vznešených cílů.

Asi jako když se koncem dvacátého století prosazovalo na Balkáně dodržování lidských práv pomocí bomb, jež usmrtily stovky srbských civilistů.

Na nevinné oběti z řad civilního obyvatelstva došlo pochopitelně i v souvislosti s nedávným připomenutím výročí srpna 1968.  Bylo zřejmé, že téma vpádu armád Varšavské smlouvy do naší země nebylo mnohdy pouhou historickou vzpomínkou. Mrtví a zranění z dob tehdejší okupace jsou připisováni kritiky Ruska tendencím, jež mají údajně v dnešní ruské zahraniční politice své pokračování.

Pozoruhodné bylo, jak se na druhé straně obhájci invaze z roku 1968 pokoušeli počet okupačních obětí poměřovat s množstvím mrtvých, jež za sebou zanechaly v posledních letech agrese Spojených států. Takto aritmeticky pojednaná polemika mi však přijde něco na způsob tvrzení, že pedofilní sériový vrah Čikatilo s 53 obětmi na kontě musí být přece jen o něco horší, než manželé Stodolovi, kteří v Česku zamordovali pouze osm důchodců.   

Domnívám se, že míru společenské nebezpečnosti zabíjení nevinných nelze stanovit počtem obětí. Příkaz „Nezabiješ“ je absolutní; vztahuje se jak na celé lidstvo, tak na jednoho jediného člověka planety.  Nutno taky říci, že smrt konkrétního jedince se vědomí člověka často dotkne mnohem více, než informace  o obrovském počtu anonymních obětí z různých katastrof.  Ostatně, to už vyjádřil Stalin svým známým výrokem, že jeden mrtvý je tragédie, zatímco smrt milionů je statistika.

Citovaná Stalinova průpovídka však není pouhým bonmotem. Myslím si, že její význam je hlubší. Vyjadřuje přesvědčení tak vlastní všem diktátorům a politickým režimům se světovládnými ambicemi.  Ačkoli těmto hegemonům jde pouze o další navýšení politické a ekonomické moci, své praktické kroky rádi opentlují různými vzletnými ideami. Nejčastěji vedou řeč o sociální spravedlnosti nebo o demokracii. Z nedávné historie vzpomeňme například sovětskou okupaci Afganistánu s cílem zavést v zemi socialistický režim nebo snahy demokratizovat státy, v nichž je islám státním náboženstvím (Arabské jaro). 

Hegemonistické země se rády pasují do role ochránců klíčových společenských principů a hodnot (například SSSR se označoval za ochránce světového míru, Spojené státy se prohlašují za šiřitele demokracie a pokroku). Takovéto země proto pokládají všechny mrtvé, zmrzačené i zbídačené, kteří provázejí jejich „záslužnou“ misi za přirozený, nutný  náklad k dosažení lepších zítřků.  Zmařené individuální životy se ztrácejí v hromadách bezejmenných obětí. O obětech hovoří pouze ona Stalinem definovaná suchá statistická čísla.
V těchto statistikách jsou zahrnuty kupříkladu civilní oběti barbarského („humanitárního“) bombardování Srbska z roku 1999 nebo stejně tak sužovaní  starci, ženy a děti v iráckém Mossulu nebo syrské Rakce.  Statistikou jsou nepochybně rovněž mrtví a zranění z dob okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Pokud na okupační statistické údaje pohlédneme blíže, zjistíme například, že 25.8.1968 v Prostějově, v den, jemuž se dodnes říká Krvavá neděle, sovětští okupanti bezdůvodně zastřelili tři nevinné lidi a další osoby bezhlavou střelbou těžce zranili.  Ve světle této tragédie lze nepochybně považovat za určitou otrlost, jestliže list Prostějovská PRAVDA v roce 2016 publikuje stať, v níž se Sovětský svaz velebí za to, že „nám pomohl v roce 1968 ke svobodě“ zatímco  „USA k té nejhnusnější formě kapitalismu“. (Uvádím, že uvedený článek je dodnes hojně sdílen na sociálních sítích, a to nikoli  v negativním smyslu).

Zcela respektuji názor, že mnozí považují reálný socialismus po roce 1968 za přitažlivější formaci než je „hnus“ dnešního kapitalismu. Přesto to však nemůže ospravedlnit, že Sovětský svaz, jenž v roce 1968 přišel do ČSSR chránit socialistické principy,  při tom bezdůvodně zabíjel a mrzačil.       

Člověku, který uvažuje vskutku humánně (nikoli jako oni pseudohumanisté jásající nad bombami svrženými roku 1999 na Balkáně) musí být zřejmé, že žádný politický cíl neopravňuje dávat všanc životy nevinných lidí.

Každý politik, ohrožuje-li svým rozhodováním životy nevinných, stává se válečným zločincem náležejícím před mezinárodní trestní tribunál.  Bohužel, právě největší adepti na takovýto post spravedlnosti úspěšně unikají. 

Mnoho se nepíše o tom, že pravomoc Mezinárodního trestního soudu (InternationaI Criminal Court, ICC) určeného od roku 2002 ke stíhání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy a (od roku 2010)  zločinu agrese neplatí pro občany Spojených států.  Byl to Bush junior, kdo v roce 2001 po nástupu do úřadu prezidenta USA  ještě před započetím fungování ICC odvolal podpis, jímž se Spojené státy původně zavázaly pravomoc tohoto mezinárodního soudu respektovat. Tento vychytralý manévr, jímž G.W. Bush ochránil i sebe umožnil americkým politikům a vojenským představitelům v klidu realizovat zejména agresivní válku proti Iráku včetně dalších operací prováděných v rámci NATO. Pro úplnost dlužno dodat, že Rusko od pravomoci ICC odstoupilo v závěru roku 2016.  Nelze se mu vcelku divit. Rusko přestalo ICC považovat za garanci spravedlnosti.  Je totiž nepokrytá drzost, jestliže se USA a jeho spojenci snaží pohnat před ICC osoby, na jejichž perzekuci zájem mají, zatímco jiné nikoli. 

Postoj k zabíjení nevinných potvrzují i názory politiků. Stalo se bohužel běžným jevem, že politici bez ostychu vykřikují do světa názory zjevně nesoucí sociopatické prvky. Ať to byla někdejší americká ministryně zahraničí Albrightová, která v souvislosti s embargem proti Iráku prohlásila roku 1996, že půl milionů mrtvých iráckých dětí stálo za to, aby američtí vojáci nemuseli jít znovu do války. Nebo další žena, tentokrát britská ministerská předsedkyně Mayová, která v parlamentu roku 2016 prohlásila, že je připravena schválit jaderný útok, i když bude zabito 100.000 nevinných.  A do třetice, tentokrát žena z naší politické scény:  Poslankyně Langšádlová jak známo v roce 2015 vyslovila přesvědčení, že jaderná válka proti Rusku by byla naší povinností.

A ještě pokud jde o ty počty nevinných obětí.  Je zřejmé, že v poslední době je svou agresí produkovala  nejčastěji ruku v ruce s NATO vláda USA.  Putinovské Rusko ačkoli za bývalý Sovětský svaz platí v některých případech ekonomické dluhy, nemá s politikou brežněvovského vedení SSSR zjevně nic společného.   

Jaroslav Hošek