Svátek má: Vratislav

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Mír na Ukrajině – o tzv. skutečných příčinách

Zdá se, že konečně utichají emoce kolem vysvětlování různých příčin i jiných souvislostí údajné krize ve východní Ukrajině, která se stále více podobala běžnému, poměrně rozsáhlému válečnému konfliktu hrozícímu se rozrůst do gigantických rozměrů.


Nastal tedy úžas hledání  trochu solidnějšího vysvětlení toho, co se zde v minulých týdnech stalo a vlastně stále se trochu děje a možná bude dít.  Tedy i toho, proč najednou bylo možné uzavřít příměří a proč se tam  tedy možná přestane válčit. Je přitom jasné, že mnohé z toho, co bylo v pozadí  zahájení i ukončení  tohoto  konfliktu je mimo dosah nezasvěcených lidí, kteří by se chtěli o takové vysvětlení pokusit, aniž by věděli něco o tom, co bylo a je v pozadí.. Jako obvykle  by ovšem  mělo být  sáhnuto  po známé Occamově břitvě. Tedy, že nejjednodušší vysvětlení je  nejvíce blízko pravdě.  

Kdo si  stačil přečíst pomalu  tři roky starou knihu reportáží  Milana Syrůčka  „Je třeba bát se Ruska?“ z nakladatelství  Epocha, možná si vzpomene na tu její  část, kde se autor  zmiňuje o  dvou jaderných  výbuších ještě  ze 70., tedy brežněvovských let minulého století. Ty tehdy  na Ukrajině   otřásly podzemím Donbasu a pak i podložím  blízko Charkova.  Byly to  tzv. mírové výbuchy ověřující možnost  mírové využití této energie, o které se tehdy  uvažovalo nejen v SSSR.  Psalo se o možnosti výstavby gigantických průplavů, přehrad a jiných velkých projektů. S výjimkou černobylské katastrofy, která v jistém ohledu  také svědčí o jaderném výbuchu  a možná i experimentů nacistických vědců s využitím tzv. špinavé jaderné zbraně v Duryňsku na sklonku války, se jednalo naštěstí o jediné použití  jaderných náloží v Evropě.  Není náhodu, že k tomu sáhl totalitní SSSR, zatímco jiné jaderné mocnosti si daly na něco taklového pozor.  Pokud ovšem   nebyla nějaká jiná  akce tohoto druhu, která zůstala  utajena před veřejností.

Učelem nasazení  byla v jednom případě snaha  uhasit  obrovský výron hořícího  metanu. V druhém případě pak  gigantický uhelný požár v podzemní sloji. V obou případech byly sice ohně uhašeny, ale na místě  zůstal  jaderný odpad. Ten měl být jako  úložiště  zůstat hluboko pod zemí, tedy  tzv. bezpečný. V obou případech se však odborníci přepočítali. Pod místy výbuchů zůstala i    stále stoupající  hladina   podzemní vody. 

Možná právě energie výbuchů změnila  toky podzemních potoků.  Kdyby  tato voda  dosáhla    míst, kde zůstal jaderný materiál a dostala se spolu s ním na povrch  zmíněné  části východní Ukrajiny a možná i jejího vzdálenějšího okolí, byla by tato oblast zamořena stejně  jako   rozsáhlé  okolí  Černobylu.  O tom vědí všichni do věci zasvěcení  lidé na východní Ukrajině. Vědí, že  voda stoupající vzhůru musí být neustále odčerpávána, aby se nestala  zdrojem nebezpečí.

Zabezpečit něco takového není snadné ani v době míru, natož pak v době války.  Možná to byl  jeden z podstatných   faktorů rozhodnutí ukončit tento, pro nás, kteří žijeme daleko odtud, dost podivný konflikt. Možná to je tedy jen ten stabilizující činitel  zabraňující, aby  šílenci, kteří zde  chtějí vyhrát  válku, přestali  o to  usilovat  dříve, než dojde k něčemu, co  se  bude těžko napravovat, pokud to vůbec  bude možné. V tomto případě  by použití zmíněných jaderných  výbuchů pak opravdu mělo šanci splnit  tzv. mírový  záměr.   Nejspíše jiný, než byl původně v dobách, kdy USSR a RSSR byly součástmi – dnes již jen  historii patřícího - SSSR. Nepochybuji, že těch faktorů asi bude více, ale díky za to.  

Vladimír Čermák