Svátek má: Michaela

Komentáře

Pravice a levice jako mediální floskule

Čas od času se stávám, jako mnozí z nás, kteří se stále ještě (často kupodivu) ještě zajímají o svět kolem nás, adresátem rotujících internetových sdělení.

Zpravidla je jejich obsahem nářek nad tím, jak je dnes všechno špatně, obvykle mnohem hůře než dříve, míněno za časů předchozího režimu.

Jsou to lamentace často pochopitelné: oni lamentující vzpomínají na dobu, kdy byli podstatně mladší, a tím pádem také zdravější a energičtější, mnoho věcí se dařilo snadněji. A také svět byl přehlednější. Byly jen dvě strany – pro a proti, dnes je to zapleveleno mnohostí slov a slibů a zpravidla ze všech strana přicházejí stále stejně plané řeči a prázdná gesta. V tomto smyslu mají weboví kolportéři pravdu: svět je přetížen nesmysly a labyrinty bez konce. Jenomže v pointě podobných úvah zpravidla stojí konstatování, že za všechnu faleš a bídu světa může polistopadová pravice. To zasluhuje několik poznámek.

Předně: žonglování s pojmy pravice a levice je důsledkem dlouhodobé soustavné floskulizace naší mediální krajiny. Též samosebou krajiny politické, to s tím pokrevně souvisí. Každý jev, osoba či proces dostane od politiků a novinářů (vcelku je lhostejné, v jakém pořadí) nějakou nálepku, která má jednou provždy definovat obsah a dát mu hodnotící znaménko, aby to bylo pochopitelné pro nejširší veřejnost (včetně okřídlené báby Dymákové z dávného pořadu Vladimíra Železného Volejte řediteli). Tak se u nás zachází i s pojmy pravice a levice.

Pravice je – podle tohoto mediálního zjednodušení - vše, co uznává, že kapitalismus je lepší než socialismus – a s levicí je to právě naopak. Pravicový podle tohoto výkladu byl tedy třeba i Václav Havel. Přitom jeho hodnotový svět byl mnohem blíže levicovému pojetí světa, pokud ovšem tomu pojmu rozumíme poněkud strukturovaněji. Levice v tomto smyslu fandí pokrokovým, atypickým, netradičním, novým, kreativním postupům, často se vymykajícím ustáleným pravidlům, rezignujícím na pevné zákonitosti, naopak tyto zákonitosti záměrně erodujícím. Levice je trošku anarchie, svévole, sebestředné arogance, která má za to, že její recepty jsou ty nejlepší ze všech možných jen proto, že boří vžitá tabu. Levice, zejména ta současná, se příliš nezamýšlí, zda má za ta zbořená tabu (a nejen za ně) odpovídající a plnohodnotnou náhradu. Levice pracuje pro tento den a jeho efektní podobu. V tomto smyslu jsou dnes nejlevicovější stranou u nás Piráti. Už dávno ne sociální demokraté, a dokonce ani komunisté.



Pravice proti tomu je usedlá, konzervativní, nemá v lásce změnu, hlavně ne tam, kde by se měly změnit jevy, procesy a zvyky dobře ozkoušené a osvědčené dlouhou praxí. Pravice není příliš kreativní, proto je navenek i mnohem nudnější, méně efektní, neposkytuje takové tvůrčí vzrušení. Její kreativita se odehrává na poli dlouhodobých bádání třeba na poli ekonomické či filosofické teorie, rozhodně většinou ne na poli třeba umělecké tvorby. Pravice není proto programem pro dnešek, ale pro dobu delší a trvalejší.

Když to ukážeme na příkladech: levice je zastáncem potratů, pravice zpravidla odpůrcem. Levice je příznivcem multikulturního otevření Evropy vlivům zvenčí, pravice spíše vnímá a vyzdvihuje rizika takového procesu. Levice má i v ekonomice pestřejší nápady – od Keynese víme, co jsou to zaměstnanecké akcie a různé formy korporativismu. Pravice se svým Friedmanem a Hayekem před těmito atypickými a nesystémovými vlastnickými formami co nejdůrazněji varuje.

Jak vidno i v tomto hodně zjednodušeném přehledu, pojmy levice a pravice nejsou vůbec tak prostinké, jak nám je občas servírují naši političtí a mediální protagonisté. Není pak divu, že se tyto pojmy v podobě ustálených, ale značně pokřivených ikon uhnízdí i v myslích přemýšlivějších, k nimž rozhodně patří většina webových kolportérů, tedy aspoň těch, co obesílají i moji schránku.

K tomu je třeba zmínit ještě jeden faktor. Pojem levice byl u nás léty komunismu zdiskreditován a vyprázdněn. Každý, kdo se chtěl proti komunismu vymezit, se označil za pravičáka – jistě i díky frazeologii, kterou (v hanlivém smyslu) zavedli právě ideologové komunismu. Jenomže zdaleka ne každý odpůrce komunismu je pravičák ze své podstaty a svými postoji a názory. Svět je nekonečně pestřejší a diferencovanější, byla by škoda zužovat ho do dvou pojmů, a ještě navíc značně dezinterpretovaných.

Jiná otázka je, proč „přemíra pravičáctví“ (byť domnělého) je považována i lidmi rozumnými za zápor. Odpověď může znít zhruba takto: V průběhu polistopadových let došlo k postupnému překlopení hodnotových znamének a díky určité kolektivní nechuti velké části politické, mediální, ale i intelektuální sféry začalo být samo slovo pravice vnímáno negativně. Jako by obsahovalo neblahou zvěst pro náš spokojený, sociálně spravedlivý a po stránce univerzálních lidských práv a svobod dokonalý svět. Jako by pravice nutně znamenala reakci, regres, boj s pokrokem, zpátečnictví. Tedy samé pojmy, které důvěrně známe z rétoriky předlistopadových ideologů.

Budeme-li hledat okamžik, kdy slovo pravice začalo masověji ztrácet u našeho člověka sympatický zvuk, zabloudíme v naší polistopadové politické bramboračce, kde nejenže se šermuje beze smyslu s pojmy a hodnotami, ale kde se ještě navíc často upřednostňují hodnoty a boje ryze osobní nad diskusemi věcnými a směřujícími k obecnějšímu poznání, nikoli jen subjektivnímu prospěchu. Naše politická scéna, a to bez ohledu na barvu stranické legitimace, už řadu let připomíná hemžení prospěchářů, nikoli fórum budovatelů státu. Samozřejmě až na čestné výjimky, které najdeme jistě také ve všech politických stranách.

Navíc dnešní strany, deklarující se za pravicové, nemají s autentickou pravicí skoro nic společného. Když se náhodou dostanou k moci, zvyšují daně. Neprotestují nad rámec salónního žvanění proti eurobyrokratickému socialismu. Nemají ve svém čele charismatické lídry, nýbrž nudné úředníky, kteří by úplně stejně obstáli na opačné straně spektra. Pojmy pravice a levice zdánlivě ztratily obsah. Proto se nelze divit tomu, že pod vlivem zjednodušujících mediálních kampaní se jedno či druhé stává v očích veřejnosti společným nepřítelem.

Důležité je vědět, že je to jenom zdání, a to, jak víme, klame.

Petr Žantovský