Svátek má: Blanka

Komentáře

Petr Sak

vědecký pracovník

Proč je Senát extrémistická instituce?

O významu a funkci Senátu se vedou trvale polemiky, přičemž jeho nejhorlivějšími zastánci jsou Ti, kteří pobírají plat senátora.

Chtělo by se říci střet zájmu. Něco se o Senátu říká v dokumentech kodifikujících náš ústavní systém, jsou však skutečnosti, které jsou skryté nebo vznikají teprve, když instituce či entita začne žít svůj život. To jsou právě ty skutečnosti, o kterých v souvislosti se Senátem chci psát. Nejdříve však poněkud náročnější metodologická úvodní poznámka.

Když chceme mluvit o poznatcích z empirického kvantitativního sociologického výzkumu (statistická metoda) a zobecnit poznatky z výzkumu na celou populaci, jsou pro toto zobecnění důležité dvě skutečnosti – způsob konstrukce a velikost výběrového souboru.  Reprezentativní ve všech znacích je pouze soubor vybraný náhodným výběrem. Běžně je výběrový soubor konstruován jinak, a sice kvótním výběrem, kdy pro vybrané znaky (pohlaví, věk, atd….) jsou stanovené kvóty. Pro reprezentativitu takto vybraného souboru české populace je třeba zhruba 1000 respondentů. I u náhodného výběru při datech prvních respondentů budou hodnoty znaků „skákat“ a, při nízkých počtech respondentů se průměrné hodnoty budou odlišovat od průměru znaku u základního souboru a rozptyl hodnoty znaku bude vysoký. S narůstajícím počtem respondentů se rozptyl vyhlazuje a průměr a rozložení hodnot znaku se blíží průměru rozložení celku populace. Toto jsou obecné statistické zákonitosti, které platí ve vztahu mezi každým základním a výběrovým souborem.

A nyní se vraťme k senátu, a především k tomu, jak je vybírán. Základním souborem je v každém volebním obvodu sto procent oprávněných voličů. Čím více se bude volební účast blížit sto procentům, tím více bude zvolený senátor odpovídat zájmům a preferencím voličů daného obvodu, čím více se bude sto procentům vzdalovat, tím větší je pravděpodobnost, že zvolený senátor neodpovídá zájmům a preferencím voličů obvodu, ale je výsledkem skupinových zájmů prosazených marketingovými triky, nevylučují se ani volební podvody. S jistou nadsázkou lze říci, že čím nižší počet voličů, tím zřetelněji se soubor voličů a zvolený senátor přibližuje charakteru sekty.

O senátní volby je všeobecně nízký zájem, který je tradičně poněkud vyšší v prvním kole a elektorát má od druhého kola odlišný charakter. V prvním kole obsahuje tvrdé sektářské jádro určitých kandidátů, které je rozmělněno běžnými nevyhraněnými voliči a voliči ostatních kandidátů. Úskalím pro sektářské kandidáty je dostat se do 2. kola, protože elektorát druhého kola se rázem promění. Převážně nepřijdou voliči nepostoupivších kandidátů a nevyhranění voliči a z ostrůvků sektářských elektorátů se rázem stanou dominantní pevniny.  

Předseda senátu Miloš Vystrčil byl zvolen ve volením obvodu č.52 Jihlava 8 144 hlasy voličů, což je z hlediska celkového počtu oprávněných voličů v ČR necelé 1,0 %, a všichni zvolení senátoři (81) dostali dohromady 849 556 hlasů, což je 10,2 % voličů. Oproti nim samotný Miloš Zeman dostal v přímé volbě prezidenta 2 853 390 hlasů, což je 51,36 % oprávněných voličů.  Jedinou osobu tedy zvolilo mnohem více voličů než všechny senátory dohromady. Jaká je tedy legitimita Senátu a jaká prezidenta? Přesto Senát mandát prezidenta neustále zpochybňuje. Zatímco senátorům velmi záleží na demokratické volbě a demokracii v Bělorusku, ve vlastní zemi demokracii neustále zpochybňují. Předseda senátu Miloš Vystrčil, který se opírá o počet voličů o velikosti ani ne okresního města, se domnívá, že má mandát k tvorbě vlastní zahraniční politiky, ale prezidentu M. Zemanovi, se silným mandátem přímé volby, právo na vlastní stanoviska upírá. Přitom je předseda senátu druhým ústavním činitelem, který v případě nutnosti nahrazuje prezidenta. Avšak předseda senátu M.Vystrčil má legitimitu na úrovni starosty menšího okresního města.



Pro ilustraci několik příkladů extrémistického chování Senátu. Opakovaně kandidovala do vědecké rady ÚSTR Lenka Procházková. Jedná se o mimořádnou osobnost české společnosti a kultury. Starší generace si ještě pamatují jejího otce, který byl znám svou publicistickou, spisovatelskou, scenáristickou a politickou činností. Jeho aktivita vyvrcholila v roce 1968, kdy se stal jednou z tváří Pražského jara.  Po srpnové okupaci jeho aktivity byly nekompromisně protestní, a tak se stal obětí nevybíravých štvanic nastupujících normalizátorů. Jeho srdce tyto štvanice nevydrželo a na počátku normalizace Jan Procházka zemřel.  

Málokdy dcera převezme pochodeň svého otce tak důsledně jako Lenka Procházková.  Stala se disidentkou, podepsala Chartu 1977, jenomže ve svých aktivitách neustala ani po listopadu 1989. Neřekla si s Francisem Fukuyamou, že historie skončila, ale uvědomovala si, že lidé zůstávají a jejich chování se pouze mění podle okolností, a to často ne k lepšímu.  U řady disidentů se ukázalo, že demokracii postrádali pouze když moc neměli oni, za svobodu slova bojovali, pouze když se jednalo o svobodu pro ně, a naopak docela vítají, když lidem jiných názorů, je svoboda slova upírána. V komunistickém režimu jim vadila nevzdělanost a nekompetence komunistických funkcionářů, ale u nich samých neexistuje spodní práh nevzdělanosti k nejvyšším funkcím, včetně ministrů, a dokonce k aspiracím na posty předsedy vlády a prezidenta.

Lenka Procházková je výjimečná tím, že si zachovala zcela nepragmaticky mravní integritu a reaguje na zlořády i ve společnosti, v níž již není vedoucí úloha KSČ. Není formální cenzura, za názory se zavírá jen výjimečně, rozhodně méně než před listopadem (v současnosti probíhá soud s 71letým důchodcem Antonínem D. za politický názor), ale existuje nepsaný soubor názorů a postojů, které jsou správné a k nim existuje komplementární soubor měkkých represivních nástrojů vůči těm, kteří vybočují mimo tyto „správné názory“ - nesmí do České televize, nedostanou vědecké granty, akademická kariéra je pro ně uzavřena, nemohou být ve vědeckých a jiných radách, a tedy také ve vědecké radě ÚSTR, mainstreamové časopisy a nakladatelství nezveřejní jejich texty.

Odmítnutí kandidatury Lenky Procházkové Senátem bylo jednoznačné. Pro mne se tím senát postavil po bok normalizátorů. Na jedné straně barikády vidím Jana Procházku a jeho dceru Lenku a na druhé straně Vasila Biľaka a jeho druhy, spolu se senátory. Mění se slovník, mění se historické kulisy, ale normalizátoři a charaktery zůstávají, jen se přizpůsobují době.

Ústavní soud má svými pochybnými až absurdními rozhodnutími značně pošramocenou pověst. Situace dokonce dospěla tak daleko, že předseda Ústavního soudu se od rozhodnutí Ústavního soudu distancoval a považoval ho za obskurní. V této situaci by pověsti a prestiži ÚS nepochybně prospělo, kdyby byl posílen o skutečné odborníky na ústavní právo. K tomu mělo dojít vzápětí po tom, co prezident Miloš Zeman předložil |Senátu ke schválení kandidáta, prorektora UK a vedoucího katedry ústavního práva UK prof. Aleše Gerlocha, jednoho z nejuznávanějších ústavních právníků. Senát se opět projevil jako extrémistická instituce a ke škodě Ústavního soudu a pověsti právního státu v české společnosti prof.A.Gerlocha neschválil. Říkalo se, že prof. A.Gerloch neprošel, já říkám, že neprošel Senát.  

Dalším extrémistickým počinem Senátu, zvoleného zlomkem hlasů voličů oproti hlasům pro prezidenta Miloše Zemana byla snaha o jeho odvolání. Tato snaha měla protidemokratický charakter, senátoři chtěli korigovat vůli českých voličů. Této extrémistické zvůli s nádechem puče zabránila jen demokratičtější Poslanecká sněmovna.   

Podle toho, s jakou volební účastí je Senát volen a jak se v posledních letech chová, již nestačí hodnocení, že je k ničemu. Vzhledem k jeho extrémizmu se stal nebezpečím pro demokratický systém a je třeba, aby si čeští voliči hrozbu Senátu uvědomili, a když ho nemohou zrušit, tak je třeba alespoň co nejvyšší volební účastí utlumit jeho extrémistický charakter tím, že co nejvíce potlačí mezi senátory počet extrémistů, ať již je zdroj jejich extrémizmu jakýkoliv. Možná by také stačilo, kdyby se senátor stal čestnou funkcí, u řady senátorů by zřejmě starost o demokracii a zájem o funkci v senátu výrazně poklesl.  

Petr Sak