Svátek má: Tereza

Komentáře

Vzpomínka na Jince, aneb Jak jsme stavěli raketovou základnu

Píše se rok 1983. Mezinárodní situace je mimořádně napjatá. Studená válka vrcholí.

Sovětský svaz odvolává své zástupce z jednání o raketách středního doletu v Ženevě. Mezi vojáky silničního stavebního praporu vojenského útvaru xxxx Jince se proslýchá, že by mohl být aktivován paragraf, který by umožnil základní vojenskou službu prodloužit. Staví totiž velice důležitou stavbu v rámci celé Varšavské smlouvy. A i když slovo raketová základna si nikdo netroufne vyslovit ani potichu, neboť tzv. „kontraši“ - příslušníci Vojenské kontrarozvědky (VKR) mají uši všude,  všichni tuší, co se tam nahoře, na hoře, na „Akci“ staví.

Jince. Malá, celkem nenápadná obec na Příbramsku. Něčím se ale přece jen lišila  od ostatních obcí podobné velikosti. Bylo v ní  několik vojenských útvarů a velké množství  vojáků Československé lidové armády. Vojenská tradice  Jinců  sahá až do doby před 2. světovou válkou. Jen  azimut a zastoupení různých složek naší armády se během 20. století  měnil. V roce 1983 to byli  „rakeťáci“, bývalí „pétépáci“ – příslušníci někdejších pomocných technických praporů (PTP), tehdy  již přejmenovaných na silniční stavební prapory, a možná i další.

Mezi vojáky, kteří si prezenční vojenskou službu v této oblasti obzvlášť „užili“, se traduje pořekadlo: „ Čenkov  - Jince nikdy více, radši kulku do palice.“ Obec Čenkov poměrně těsně sousedí s Jinci. Je zajímává tím, že  v tamních strojírnách pracoval někdejší jugoslávský prezident - „krvavý pes“ - Josip Broz Tito.

Je brzy ráno, snad něco kolem půl sedmé, a venku to vypadá na pěkný jarní den. I ptáci si o tom vesele prozpěvují. Sedím v UNIMO   buňce, hned vedle hlavní brány, kde se mi služba  pomocníka dozorčího útvaru (PDÚ)  přehoupla již do druhé  poloviny. Právě  čtu Mladý svět.

„Lanz! Kurva! Dyť vy   ste tady jenom živenej!“ Trhnu sebou, vyskočím  ze židle a postavím se  do pozoru. Srdce  mi od leknutí prudce buší. Venku, před otevřeným oknem stojí kapitán Jichal, velitel útvaru, a svým vykřičeným  hlasem   na mě řve jak smyslů zbavený, až se to rozléhá po  celých Jincích.

Standa, jak mu mezi sebou familiárně říkáme, je menší postavy,  hubený, nakrátko ostříhaný, chodí takovým zvláštním krokem a je to typický „zelený mozek“ a ještě k tomu  cholerik. V civilu je ale  skoro k politování. I jeho žena pracuje  na Akci, ale jako  občanský pracovník (o. p.). Jednou, když dal Standa  hlasitý průchod svým tužbám, jsme se dozvěděli, že kdyby měl kluky, dal by je   na „Žižkárnu“ (Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova).

Proboha, co se stalo? Snažím se rychle zorientovat a nechápavě na něj civím s rukou  v poloze vojenského pozdravu, tedy u čepice, kterou jsem si mezitím v rychlosti nasadil. Normálně ho přece „vítá“ až dozorčí u vchodu, uvažuji překotně.  Je to snad kvůli tomu časopisu?

Najednou se mi rozsvítí.  Zapomněl jsem na to jako na smrt. Byl jsem totiž několik týdnů v nemocnici a vojenskému režimu jsem úplně odvykl. Jednou z   povinností PDÚ je otevřít spodní  bránu, kterou každé ráno vjíždějí do areálu útvaru vojenské autobusy, aby mohly odvézt vojáky  na Akci. A ty už si před bránou netrpělivě odfukují.

Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatoval z leknutí, popadnu klíče a běžím  otevřít.
To tedy ten den pěkně začíná, říkám si  cestou.

Jen ti ptáci  se už z leknutí otřepali a dál vesele  švitoří jakoby nic.

Zdeněk Lanz