Svátek má: Vratislav

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Založme Řád vítězného Listopadu

Zase jednou po dlouhé době jsem si v sobotu koupil všechny tiskoviny, které jsem si dříve běžně kupoval.


Už ten balík nekupuji. Nikoliv snad pro nehorázné ceny, co  trafikanti požadují na našinci, když si řekne o Právo, MF či Lidovky apod., ale  z podstatně jednoduššího důvodu: není v nich nic, co by  stálo za to si přečíst.  Nevadí tolik, že manipulují, na to jsme přece dávno zvyklí. Horší je, že manipulují  blbě, stejně jako TV  a jiná média.  Můj důvod koupit si je byl tentokrát  jednoduchý. Zajímalo  mne  - jako občana i již zasloužilého badatele kolem Listopadu 1989  (za  studii Operace Listopad 1989 jsem dokonce dostal vloni v Senátu cenu) - jestli někdo už konečně v těchto médiích  zveřejní něco, co by nám všem umožnilo lépe porozumět tomu, co se před čtvrtstoletím stalo.

Musím  konstatovat, že toho bylo ale méně než málo. Za ty vynaložené peníze to v každém případě nestálo. Při probírání jednotlivých komentářů, článků a jiných  příspěvků se ale dala  zjistil jedna  zajímavá věc. Tedy že Listopad musel být  skutečně kolektivním, celonárodním dílem, na němž se podíleli  lidé z celého politického spektra. Nemyslím jen účastí na manifestacích a demonstracích, ale i na jeho přípravě. Prakticky téměř každý, kdo včera publikoval své dojmy   o tom, co se tehdy stalo,  jak a proč k tomu došlo,  totiž podle svých slov k vítězství  občanstva nad totalitou nějak přispěl.  Zvlášť pak ti, co se cítili být straníky i občany najednou.  Třebas   přispěli málem, ale rozhodně se nezapomněli  o tom málu  - a dostatečně  nahlas - zmínit.  Taková Pajerová  se třeba o tom zmínila ve více médiích. Její zásluhy by proto měly být oceněny vícenásobně.   A  to nemluvím o zjištěních, která byla prezentována i  v televizi či na řadě mini-konferencí  pořádanými  významnými a zasloužilými   badatelskými pracovišti ČR na dané téma, či dokonce na půdě  institucí majících úzké vztahy k současnému vysokému či dokonce nejvyššímu establismentu, konkrétně třeba na Žofíně.  Třeba na vzpomínkovém večeru na americké ambasádě o tom už  před více než deseti dny hovořil o Listopadu námi obdivovaný a  milovaný Saša Vondra.  To, že si jej nový velvyslanec země,  kde zítra znamená včera nebo tak nějak, poté co se nechal slyšet o tom, jak chce této zemi pomoci bojovat proti korupci, vybral právě tohoto člověka jako  symbol toho, co  Listopad byl,  je  a bude,  lze považovat za nejen statečné, odvážné, ale i za naprosto jasné sdělení pro nás pro všechny o tom, jak to s tou korupcí myslí.  Všude k tomuto výročí  hovořili velikáni Listopadu, bez nichž se to nemohlo  obejít.    Nezapomněli  to samozřejmě zmínit! Bez nich by nebyl Listopad Listopadem. Když se k tomu připočtou ještě nesčetné hovory  mezi lidmi, kteří  se zúčastnili Listopadu a  oslav Listopadu v zákulisí,  plyne z toho jediný možný  závěr:   máme enormní a neuspokojenou potřebu být oceněni za své  mimořádné zásluhy  o Listopad.
 
Málokdo sice je schopen formulovat,  proč to všechno dnes  slavíme, když  tolik lidí projevuje nespokojenost se vším možným, a když i bývalí  či dnešní   soudruzi  jsou šťastni  jako blechy v kožiše, že  to tenkrát dopadlo s nimi  tak jak to dopadlo, ale  to nevadí. Navrhuji  za tím vším konečně udělat onu pověstnou tlustou čáru a pro nás všechny  - po příkladu z minulých dob - zřídit ještě jedno vyznamenání.   Žádného dalšího Bílého lva či TGM, či Za zásluhy o prezidenta   apod.  Mělo by se jmenovat  v duchu nejlepších  tradic našeho lidu „Řád vítězného Listopadu“.

Jeho laureátem by mohl být každý, kdo se nějak zasloužil o ty události, k nimž před 25 lety došlo.   Samozřejmě  takový řád nemůže být  z cenných kovů. Tolik zlata a stříbra ale nemáme, kolik je mezi námi potenciálních laureátů.   Lze proto doporučit, aby  si jej každý, kdo se o Listopad zasloužil ( a kdo ne??  Je snad někdo takový mezi námi?)  vystřihl řád z tvrdého papíru, sám si jej vymaloval pastelkami  a dopsal tam, zda jde o řád 1., 2. nebo jiného stupně.   Těm zvlášť skromným bojovníkům za Listopad   mohou dobrovolníci takový řád  vystřihnout a vymalovat  anebo i poslat poštou.  Konec konců i pošta je státní organizace stejně jako prezidentská kancelář.  Nositelé si jej  po obdržení  mohou připnout na frak, smoking, ale třeba i na fleessovou bundu  špendlíkem. Samozřejmě, kdyby se někdo cítil jedním řádem nedoceněný  (a lze předpokládat, že jich bude dost) , může  je doplnit  nejen dalším Řádem, ale i novým vyznamenáním, včetně  Za zásluhy o Listopad, Za budování polistopadové společnosti (zvlášť vhodné pro oligarchy a ty, kteří  tvoří vlastnické konsorcium jejich  firem  v Holandsku, Lucembursku  i v Karibiku).    Lze předpokládat, že  vytvoření Řádu vítězného  Listopadu významně posílí v české společnosti meritokratický princip a zvýší spokojenost mnoha jeho obyvatel. Je mezi Vámi snad někdo, kdo by takový řád nechtěl?

Vladimír Čermák