Svátek má: Vítězslav

Politika

Velikost textu:

Bašta: Vracíme se ke středověké totalitě, migranti nás poučí jak žít

Bašta: Vracíme se ke středověké totalitě, migranti nás poučí jak žít

Nejspíše už od Velké francouzské revoluce na konci osmnáctého století žije západní civilizace v přesvědčení, že pokrok se nedá zastavit a přes všechny překážky a nesnáze cestu ke světlým zítřkům neopouštíme. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
14.květen 2017 - 03:20

Tuto iluzi sdílely a sdílejí všechny režimy bez ohledu na jejich ideologii. Možná ty nedemokratické se k perspektivě lepší budoucnosti vztahují více, protože většinou v každodenní realitě mají méně co nabídnout. Tato hluboce zakořeněná pověra představuje jeden z hlavních důvodů, proč jsme přehlédli bod obratu, od kterého nastala cesta k opaku – od prosperity k nouzi, od demokracie k diktatuře, od míru ke konfliktům, od zdraví k nemocem. Na první pohled toto tvrzení zní absurdně, neboť jsme neustále přesvědčováni, že nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes.    

Aspoň v našich zeměpisných souřadnicích to vlastně pořád platí, ale jen pro někoho. Statistické údaje jsou v tomto ohledu nemilosrdné. Nastupující generace má dvě jistoty – bude žít kratší dobu než její rodiče a bude chudší než oni. Také je zřejmé, že na stejné úbytě zachází i demokracie.

Když to zjednoduším, podstatu moderní demokracie představoval proces, v němž se práva a privilegia původně velmi malé vládnoucí skupiny postupně rozšířila na všechny prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva. Totéž se v jistém smyslu dá říci i o životním stylu, protože distribuce příjmů sledovala stejnou křivku jako předcházející distribuce moci. Na obou stranách Železné opony bohatla společnost, nikoli jednotlivci. Na Západě to jasně vyjadřoval poměr mezd a hrubého domácího produktu (tzv. wage share), který až do konce sedmdesátých let nepřetržitě rostl.

Výsledkem bylo vytvoření „evropského“ typu sociálního rozvrstvení společnosti s nepříliš významnou a nepočetnou vrstvou bohatých, pod níž se nacházela majetkově a sociálně rozvrstvená střední třída jako nejpočetnější stav tvořící asi dvě třetiny populace. Chudí lidé žijící blízko hranici bídy nedosahovali nikde více jak třetinu obyvatel (v těch idylických dobách pojem dvoutřetinová společnost představoval noční můru sociologů i politiků).

S tím kontrastovalo uspořádání států tzv. Třetího světa, kde vždy existovala ekonomicky a mocensky nejvýznamnější vrstva boháčů, střední třída byla nepočetná a politicky nevýznamná. Více než dvě třetiny populace pak žily pod hranicí bídy. Od konce sedmdesátých let pak můžeme pozorovat postupnou erozi střední třídy nejprve ve Spojených státech a po pádu Železné opony i v Evropě.

Při této příležitosti je dobré připomenout, že ekonomická transformace v zemích Střední a Východní Evropy po roce 1990 jako jednu z podmínek přechodu k tržnímu hospodářství vyžadovala snížení životní úrovně většiny obyvatel (pověstné utahování opasků), což se naštěstí nepodařilo ve všech zemích bývalého východního bloku ve stejné míře. Dnes to lze dobře pozorovat na úrovni oligarchizace společností jednotlivých zemí, varovný je vývoj na Ukrajině, který dospěl až k logickému završení – občanské válce. Paradoxně se v současnosti nejvíce rozvíjí bohatá střední třída v ČLR, zatímco všude jinde ve světě došlo k její erozi, asi nejvíce právě v USA, což v plné nahotě ukázaly poslední prezidentské volby.


Málokdy v dějinách lidstva došlo za dobu života jedné generace k takovému nárůstu sociálních rozdílů, jak v rámci světa, tak jednotlivých společností. Bohatství se soustřeďuje do rukou 1% privilegovaných, ti ostatní zákonitě chudnou. A co hůře – tato redistribuce majetku se neopírá o zvýšení ekonomické výkonnosti, ale o zadlužování států, společnosti, obcí i jednotlivých občanů na základě jednoduchého pravidla – zisky se důsledně privatizují, ztráty znárodňují. Vina za zadlužování se vysvětluje existencí příliš štědrého sociálního státu, ačkoli za to většinou může „optimalizace“ daní (tedy jejich neplacení) těch nejbohatších. Z obětí se dělají viníci.

V současnosti čelíme mnohovrstevnaté krizi, která má svou složku politickou doprovázející přechod od světa monopolárního k multipolárnímu, ekonomickou - velká recese z roku 2008 ještě neodezněla, přičemž její příčina nesplatitelné všeobecné zadlužení se naopak prohloubila, sociální - rozdělení společnosti v poměru 1% privilegovaných nejbohatších ku 99% ostatních (počítám tam i slouhy a slouhy slouhů), ekologickou (vyčerpání zdrojů a klimatické změny) a demografickou, kdy extrémně roste počet obyvatel v zemích neschopných uživit současnou populaci, a naopak klesá porodnost ve vyspělých státech. V dobách před vynálezem jaderných zbraní existovala jednoduchá léčba všech popsaných příznaků a někdy i příčin – válka. Nejlépe světová.

Ta by dnes představovala nepřijatelné riziko i pro ono privilegované jedno procento. Toto nebezpečí však nehrozí u války občanské či konfliktu, který bude mít některé její charakteristiky, jak vidíme třeba na Ukrajině. Z tohoto pohledu však představuje Evropa docela obtížný oříšek, protože uspořádání kontinentu po Druhé světové válce a vznik Evropské unie úspěšně eliminoval většinu ohnisek a příčin možných válek (s výjimkou Balkánu). Demilitarizace států i společnosti funguje také jako preventivní opatření.

Existuje proto jediná reálná technická možnost, jak kýžený konflikt rozpoutat – prostě jeho budoucí účastníky dovést z oblastí, kde válka zůstala součástí kulturní výbavy společnosti. Po Brexitu ve všech zemích EU můžeme mladé lidi s vojenským výcvikem a bojovými zkušenostmi ze zahraničních misí (ostřílené vojáky) počítat pouze ve stovkách, maximálně v jednotkách tisíců. Posledních několik let přicházejí každoročně stovky tisíc mladých mužů ve vojenském věku, s vojenským výcvikem a minimálně desetitisíce z nich mají za sebou válečné zkušenosti. Z Afghanistánu, Iráku, Sýrie, ale také z Ukrajiny či afrických občanských válek. V tomto případě plně platí, že migrace je zbraň. Současná i budoucí.

Zmiňuji tento černý scénář kvůli tomu, že si myslím, že ideologie neoliberalismu a její praktické dopady představují protiklad demokracie. Nejprve v ekonomice (dobývání renty z veřejných zdrojů bylo až doposud považováno za příznak feudalismu), a pak i v politice směřuje k jakési nové podobě středověku. Cestou ke svobodě a demokracii, kterou Západ budoval několik století, doslova prolétáme v opačném směru ke středověkému totalitarismu v průběhu posledních pár desetiletí. Možná, že ti výše zmínění migranti  představují  instruktory, kteří nás poučí, jak se dá v novém uspořádání světa žít. Ostatně jejich stále četnější No go zóny v západoevropských velkoměstech jsou názornými ukázkami převažující podoby budoucí Nové Evropy.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)