Svátek má: Agáta

Politika

Velikost textu:

Lanz: Z Německa i přes deklaraci zavane občas duch revanšismu

Lanz: Z Německa i přes deklaraci zavane občas duch revanšismu

Z dosavadního průběhu dějin je zřejmé, že dlouhodobé soužití lidí různých národností, národnostních menšin a etnik většinou nedopadá dobře, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Lanz.

Zdeněk Lanz
16. března 2019 - 11:04

Neplatí to snad jen v případech jednotlivců a jednotlivých rodin, jejichž asimilace s původním obyvatelstvem bývá bez problémů.  Ale i v těchto případech je úspěch většinou podmíněn blízkými sociálními a kulturními zvyklostmi. S velkou pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou, se dá očekávat, že i současná masová migrace, ještě ke všemu řízená, nedopadne dobře.

Ne jinak to nakonec dopadlo i s mnohasetletým soužitím Čechů a Němců, ale například i Slováků a Maďarů. A tak se kolo dějin, přes různé peripetie, pomalu ale jistě valilo k tomu osudnému 15. březnu 1939.

Co bylo tou hlavní příčinou, že to došlo až tak daleko? Tím si lámou hlavu nejen historici, ale i mnozí politici a lidé se zájmem o historii. A zatím jsem nezaznamenal, že by někdo našel jednoznačnou odpověď.

Byl to již revoluční rok 1848, kdy řada národů projevila svou vůli vytvořit samostatné národní státy a s tím související vypjaté nacionální cítění? Byla to velkoněmecká idea českých Němců?

Byl to výsledek Velké války a následných mezinárodních jednání a smluv, které nebraly příliš ohled na právo na sebeurčení německy mluvícího obyvatelstva, tedy obyvatelstva právě poražených mocností?

Byl to výsledek zničení monarchie a zřízení samostatného státu bez geopolitických záruk, který byl mrtvý již 28. října 1918? Tedy samostatné Republiky československé v původních historických hranicích českého království i s cca třemi a půl milionem Němců a následná politika ignorování a neřešení zájmů početných národnostních menšin ze strany vedení státu, zejména Masarykem a Benešem?

Byla to naivita, politický amatérismus, osobní ambice, neschopnost širší perspektivy, antiklerikalismus, chybný výklad českých dějin především T. G. Masaryka a jeho souputníků?

Sehrály v tom roli drastické poválečné reparace předepsané vítěznými mocnostmi, které spolu s hospodářskou krizí ve třicátých letech přivedly Německo až na samé ekonomické dno? Ale vzhledem k odvěké pangermánské (z)vůli ovládnout střední Evropu nebylo otázkou, jestli se válkou poničení Německo vzchopí, ale jen kdy se tak stane. Bez ohledu na to, zda v jeho čele bude stát nějaký Hitler nebo nový císař.

A jak velkou roli hrály velmocenské zájmy především Velké Británie a Francie, politika appeasementu, nebo naivní představa, že hnědá a rudá totalita se navzájem zničí?

Proč všechna politická vedení z let 1918 až 1938 nepochopila, nebo dokonce svým voličům tajila, že zájem Spojeného království o Československo ("vzdálenou zemi, o níž nic nevíme") je prakticky nulový a že Francie na tom není o moc lépe?

Proč prezident Beneš vázal budoucnost národa především na tyto dva, z českého hlediska, neperspektivní státy a nesnažil se dohodnout s českými Němci bez zbytečných emocí, ani s Německem bezpečně před nástupem Hitlera k moci?


Československo sice mělo od roku 1924 spojeneckou smlouvu s Francií, ale za situace, kdy se početná německá menšina u nás chtěla i s  územím  připojit k Ríši a  při ještě  živé vzpomínce na více než jeden a půl milionů mrtvých je pochopitelné, že se Francii do plnění smluvních závazků, i když různě zpochybňovaných, nechtělo. Ale jak se mělo brzy ukázat, Francie, ve spolupráci s Velkou Británií, zradila především samu sebe. A ani sovětsko-československá spojenecká smlouva z roku 1935, vázaná navíc na „účast“ Francie a při neexistenci společných hranic s Československem, nebyla ničím jiným, než kusem papíru.


Jaký význam mělo budování pohraničních pevností, zastaralých již v době jejich plánování, když navíc jejich význam nakonec eliminovaly „pouhé“ čtyři podpisy v Mnichově?

Nebylo by bývalo smysluplnější a možná i levnější, včas nakoupit moderní bojová letadla?

Proč Beneš nekonal, když nejpozději od poloviny března 1938 věděl, že Francie „do toho“ kvůli Československu nikdy nepůjde?

Dluží se ale poznamenat, že pravděpodobně  jen málokterý vrcholný  představitel evropského státu byl ve dvacátém století postaven před tolik zásadních až osudových rozhodnutí jako právě prezident Beneš.

Neustále se zvyšující požadavky ze strany Německa, nátlak „spojenců“, provokace zfanatizovaných sudetských Němců vedly k tomu, že československá vláda přijala německé požadavky již 16. září 1938. A dohoda mocností v Mnichově, pro nás tak bolestivý a potupný  „Mnichov“, pak už byl „jen“ formálním potvrzením statu quo.

Ale jen absolutní politický analfabet si mohl myslet, že Hitlerovy ambice tím skončily.

30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Česko–Slovenské republiky Dr. Emil Hácha.  Konec Druhé republiky se kvapem blížil. V kontextu nově nastávajících poměrů v okleštěném Československu i v Evropě žádal Hrad marně několik dní Berlín o Háchovo přijetí. Až 14. března  1939, kdy byly vojenské přípravy ukončeny, došla na Hrad zpráva, že  Hitler v Berlíně    prezidenta Háchu přijme. Ten po bezohledném vyhrožování bombardováním  Prahy německou Luftwafe zkolaboval, později hrubému nátlaku ustoupil a souhlasil se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Do Prahy se vrátil vlakem až 15. března večer a odjel na noční jednání vlády v Letenské ulici. 16. března jej na Hradě, už jako státního prezidenta téhož dne de iure vzniklého Protektorátu Čechy a Morava,   „přivítal“ sám Adolf Hitler.


Otazníků je víc než dost.

Pro naši, ale především pro mladou generaci si můžeme jen přát, aby se tak tragický den, jako byl právě 15. březen 1939, již nikdy neopakoval. Současná mezinárodněpolitická situace, ale především nezodpovědné jednání sjednoceného Německa, ze kterého navíc, i přes v lednu 1997 podepsanou česko–německou deklaraci, občas zavane duch revanšismu, však  přílišný optimismus nebudí.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)