Svátek má: Ferdinand

Politika

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Na hedvábné stezce proti veřejnoprávní hysterii

Oskar Krejčí: Na hedvábné stezce proti veřejnoprávní hysterii

Hlavně veřejnoprávní média svými ideologickými komplexy šíří strach ze spolupráce s Čínou, upozorńuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
14.květen 2017 - 04:20

PZ: Prezident Miloš Zeman odletěl do Číny na fórum pásu a stezky a ponechal zemi ve zmatcích. Není to podle vás nezodpovědné?

Vládní krize v Česku má několik jednoduchých řešení a zdá se, že jedno už bylo vybráno. Nic nehoří. Na druhé straně je dnes Peking gravitačním centrem, odkud se tvaruje budoucnost celé planety. Což prezident jako ekonom a prognostik chápe. Je naopak velmi smutné, že ministr zahraničí do Číny neodletěl.   

PZ: Když mluvíte o tvarování budoucnosti, máte na mysli Iniciativu pásu a stezky, onen Marshallův plán pro 21. století?

Toto přirovnání bývá časté, ovšem v Číně ho nemají rádi…

PZ: Proč? Americký Marshallův plán byl přece úspěšný.

Marshallův plán měl velký ideologicko-politický podtext, byl dítětem začínající studené války. Pomohl připoutat západní Evropu k USA, a to mimo jiné na bázi antikomunismu. Iniciativa pásu a stezky – v angličtině se někdy používá zkratka OBOR (One Belt, One Road) – je zamýšlena jako zcela neideologická. Neměla by být výhodnější pro Čínu než pro její partnery, měla by být výhodu pro všechny hráče. Jsou tu ale i jiné rozdíly mezi Marshallovým plánem a novou hedvábnou stezkou.

PZ: Například?

Velikost investic. Připomenu zajímavý článek o měkké moci ČLR, jehož autorem je David Shambaugh z George Washington University, který otiskl Foreign Affairs v polovině roku 2015. Už tehdy byla podle tohoto rozboru čísla o investicích mezi Marshallovým plánem a projekty nové hedvábné stezky nesouměřitelná. Shambaugh uvádí, že při přepočtu na aktuální dolar činily investice v rámci Marshallova plánu 101 miliard dolarů, zatímco v rámci nové hedvábné stezky uvedly projekty do pohybu 1,41 bilionu dolarů. V polovině loňského roku ovšem časopis Economist psal o čínském odhodlání investovat v rámci OBOR 4 biliony dolarů. Nesmíme zapomínat, že v pozadí Iniciativy pásu a stezky stojí stát s největšími finančními rezervami na světě – ty v lednu letošního roku činily 2998,2 miliard, tedy téměř tři biliony dolarů. Pro srovnání: rezervy USA činí přibližně 116,2 miliardy dolarů. Ty čínské lze pokládat za zbytečně velké, část by bylo rozhodně vhodné investovat. Když byla v roce 2013 nastartována Iniciativa pásu a stezky, přesahovaly čínské rezervy 3,8 bilionu dolarů.

Koncepce pásu a stezky je otevřená. Vyvolává asociaci v podobě dvou tras historické hedvábné stezky: jedné přes dnešní Kazachstán, druhé po moři kolem jihu euroasijského kontinentu – obě směrem do Byzance. Iniciativa pásu a stezky je geograficky mnohem rozvětvenější. Po zemi směřuje například prostřednictvím budování panasijské železniční sítě do celé Indočíny, jinou linií do Teheránu i do Moskvy a dále na západ. Ta po moři se týká pobřežních států a míří jak do Evropy, tak do Afriky. Vstupní branou do Evropy nebude pro vodní trasu Konstantinopol-Istanbul, ale přístav řeckého města Pireus. Ten je naproti Suezskému průplavu a čínské firmy zde vlastní 67 % akcií. Trasy OBOR je ale nutné vnímat jako provázky, na které se navlékají stále nové a nové projekty. A samotné trasy se větví, tká se síť příležitostí. Nad tím se otevírá prostor například pro turistiku. Podle Českého statistického úřadu navštívilo v roce 2012 naši zemi necelých 153 tisíc turistů z Číny, loni to bylo téměř 356 tisíc. Těžko si představit, kde jsou hranice tohoto růstu.

PZ: Vidíte ještě nějaký rozdíl mezi Marshallovým plánem a Iniciativou pásu a stezky?

Marshallův plán byl zaměřen regionálně, OBOR má globální význam. Není náhoda, že na fórum pásu a stezky přiletí do Pekingu vedle hlav států a vlád 29 zemí z Asie, Evropy, Afriky a Latinské Ameriky také ministři z Austrálie či Nového Zélandu i mnoha dalších zemí. Včetně delegace z USA. Iniciativa pásu a stezky není jen největší současný ekonomický projekt – je to největší ekonomický projekt v lidských dějinách. Je to pokus přejít do nové fáze globalizace.

Oskar Krejčí: Čína už jednou byla nejsilnější ekonomikou na světě!

PZ: Tak teď jste řekl tezi, kterou by bylo asi vhodné vysvětlit. Jaká je stará fáze globalizace?

V definici globalizace neexistuje shoda. Když se zeptáte studentů u zkoušky, kdy začala globalizace, mluví nejčastěji o internetu či skončení studené války. Pro politologa ale globalizace začíná tehdy, kdy se podařilo propojit všechna civilizační centra, která se do té doby rozvíjela odděleně, nezávisle na sobě. To se stalo prostřednictvím evropských zámořských objevů a kolonizace. A to je problém.

Už admirál Alfred Mahan, zakladatel anglosaské geopolitiky, tvrdil, že to byla válečná loď, která sjednotila svět. To bylo v době, kdy, jak píše Michael Howard v knize Válka v evropské historii, „slova válka, objevy a obchod znamenala téměř totéž“. Během této evropské civilizační mise po milionech umírali původní obyvatelé Ameriky, Asie i Afriky, unášeli se lidé a prodávali se pak jako otroci. Tak vypadalo ono „břemeno bílého muže“, o němž hovořil Rudyard Kipling. Fáze globalizace započatá po 2. světové válce je spojena s vytvořením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, institucí ovládaných USA. Ty se pokoušely a stále pokoušejí řídit globální ekonomické procesy prostřednictvím finančních toků. Hlavní „břemeno“ ekonomické globalizace nesly na svých bedrech nadnárodní monopoly s domovskou adresou na Západě. To se samozřejmě západním liberálům jevilo jako projev svobody. Pro levici a obyvatele globální periferie to ale také bylo a je vykořisťování, přenášení neekologické výroby do zahraničí, šíření korupce a ničení tamní kultury. Globalizace – to bylo jen jiné jméno pro amerikanizaci či westernizaci.

PZ: A v čem se vám zdá čínské pojetí jiné? Vždyť celá řada politiků i komentátorů mluví o tom, že jen starý neokolonialismus střídá nový.

Inciativa pásu a stezky je první pokus zbavit globalizaci živelnosti, která pomáhá především těm nejsilnějším a nejbohatším. Neopírá se o virtuální finance, ale o reálnou ekonomiku, o reálné projekty a kapitál. Mohlo by to fungovat v té podobě, o které mluví čínský prezident Si Tin-ping: inkluzivní globalizace, na které vydělávají všichni.

PZ: V Česku ale zaznívají hlasy, že se očekáváné investice z Číny nedostavily. Místo velkých investičních projektů jen akvizice, nákupy hotových firem ve snaze získat know-how. 

Kus pravdy na tom je, i když za krátkou dobu bylo možné zaznamenat pokrok: už jsou tu tři přímá letecká spojení do Číny, v Praze byla otevřena pobočka Bank of China, čínská investiční a komerční banka ICBC převzala právě licenci na zřízení pobočky a podobně. Česká delegace přivezla na fórum pásu a stezky 22 projektů. Na druhé straně Česko zůstalo chladné například ke zřizování Asijské investiční infrastrukturní banky.

Váhavost vládnoucích elit některých středoevropských zemí má tři hlavní důvody. Tím prvním je geografická poloha, která ze zemí, jako je Česko a Slovensko, činí periferii dosavadních projektů – velké projekty sem zatím nedosáhnou, nebo nás míjejí. Druhým důvodem, což platí především pro Česko, je převládající zápecnický antikomunismus jak v Parlamentu, tak především v nejdůležitějších sdělovacích prostředcích. Jsou to hlavně veřejnoprávní média, která svými ideologickými komplexy šíří strach ze spolupráce s Čínou. Čína dnes staví jadernou elektrárnu ve Velké Británii. Kolik fám o bezpečnostním riziku a o Tibetu uslyšíme, když se čínské firmy přihlásí k dostavbě jaderné elektrárny u nás!? Třetím důvodem zmíněné váhavosti našich elit je nepružnost rozhodování v ekonomické oblasti. Ta není dána jen byrokracií, ale i tím, že český stát ztratil kontrolu nad většinou ekonomiky, a to včetně strategických podniků. Když začnete uvažovat v Česku o rychlodráze Praha–Brno–Bratislava, odkáží vás někam za horizont příští dekády. Nemluvě o roztříštěnosti střední Evropy na malé státy, které jsou přeplněné nejrůznějšími politickými přílivy a odlivy.

PZ: A co know-how? Nemíří čínské akvizice ke snadnému získání našich poznatků?

Žijeme v kapitalismu, znalosti jsou obsaženy v ceně kupovaných podniků či institucí. Nemohu si ale odpustit drobnou poznámku. Světová organizace duševního vlastnictví uvádí, že za loňský rok registrovala v Česku 199 žádostí o patent, na Slovensku 55 – a v Číně 43 168 žádostí o patent. Čína se mění v nejdůležitější inovační centrum světa. Bylo by dobré přestat se povýšenecky usmívat a připojit se k hlavním ekonomickým trendům.

Musím se ale vrátit k náladě v české společnosti. Centrum pro výzkum veřejného mínění provádí již několik let výzkum postojů našich občanů k jiným zemím. Vztahy našeho státu k Číně označilo loni za špatné 25 % dotázaných, což je meziroční nárůst o deset procentních bodů. Obdobně označilo Čínu za sympatickou zemi 20 % dotázaných, což je meziroční pokles o šest procentních bodů. Tento úbytek byl zaznamenán poté, kdy Česko navštívil čínský prezident a dalajláma, což byla příležitost pro hysterii hlavních médií, především veřejnoprávní televize. Takovéto mediální nesnášenlivosti nelze čelit diskusí, už proto, že k ní nikdy nebudou rovnoprávné podmínky. Je prostě nutné budovat alternativní informační svět. Svět hledání pravdy, ne fanatického hlásaní polopravd a nesmyslů. Dnes je například nejvyšší čas začít seriózně na odborné úrovni studovat ekonomické, sociální a environmentální důsledky Iniciativy pásu a stezky. Dobrým věcem je třeba pomáhat.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)