Svátek má: Lada

Politika

Velikost textu:

Vlasovci jako smutný fenomén

Vlasovci jako smutný fenomén

Vlasovci byli postříleni nebo pozváni do gulagů, když západní spojenci většinu vlasovců předali po skončení velké kruté války do láskyplné péče Rudé armády. Některým se podařilo zmizet na západ a dostat se třeba do Argentiny.

Ilustrační foto
7. května 2020 - 03:20
 
Takový byl prostě konec 2. světové války. Dnes jsou vlasovci opět v módě jako politické obušky tzv. pravice ve sporu o to, kdo osvobodil Prahu v květnu 1945. Diskuze je v řadě případů mírněji řečeno podivná.

Kdo horuje za vlasovce zapomíná, že povstání v Praze bylo součástí velké mozaiky osvobozovacích operací Rudé, polské a epizodně i rumunské armády. Průjezd vlasovců Prahou byl jenom krátkou náhodnou epizodou, která pomohla Pražanům vydržet tlak nacistů, ale byla to jenom epizoda. Nejpodstatnější je, že nacistické zdecimované jednotky utíkaly před Rudou armádou, a události v Praze byly pro ně jenom velmi nepříjemným místním problémem. Útok východních spojenců zahájený 6. května vedl k poslednímu úderu - obsazení Čech, upozorňuje publicista František Roček.

Poslední boje ještě probíhaly i v Německu, kde byly obsazeny Drážďany 8. května, a v ten den byla z druhé strany osvobozena Olomouc, sovětská tanky přijely do Prahy 9. května ráno, 11. května byly rozprášeny a zajaty poslední nacistické jednotky na území dnešní České republiky.



Schörner a realita

Proto mě pobavilo co jsem viděl třeba v okresních mutacích Deníků v komentáři Kateřiny Perknerové „Komu vzdávat hold“ z 5.5.2020 jsem četl velmi legrační moudro: „Před 75 lety začalo Pražské povstání, proti Schörnerově armádní skupině Střed se postavila Buňačenkova divize Ruské osvobozenecké armády (vlasovci)… Rudoarmějci vjeli do hlavního města 9. května v ranních hodinách.“

Krásné zjednodušení je završeno takto: „Američané by byli v Praze dříve, ale na základě politických dohod zůstali stát na demarkační linii v západních Čechách.“

Komentářové tvrzení, že „proti Schörnerově armádní skupině Střed se postavila Buňačenkova divize Ruské osvobozenecké armády (vlasovci)“ je zcela zjednodušené.

Sice Schörnerova armádní skupina existovala, ale bylo to označení pro poslední divize a zbytky rozbitých  nacistických jednotek ustupujících před Rudou armádou v oblasti Čech a části Moravy. Buňačenkova divize Ruské osvobozenecké armády se proti Schörnerově armádní skupině nepostavila. Jenom se vlasovci na útěku směrem k Američanům střetli s nacistickými jednotkami, které právě chtěly projet Prahou. Nakonec podobně jako nacistické jednotky i vlasovci utíkali směrem k Američanům.

V Praze svitla vlasovcům naděje, že když se přidají na poslední chvíli k těm dobrým, pomohou se tím zachránit. Ale za dva dny bojů bylo zřejmé, že česká politická reprezentace vlasovce před sovětskou armádou neochrání.

České politické vedení povstání na popud exilové vlády odmítalo vlasovce politicky akceptovat a vyzvalo je k odchodu.

„V noci ze 7. na 8. května po odchodu Vlasovců z Prahy se situace zhoršila“ (Zpravodajská brigáda, vojenský oddíl Železo, 1939 – 1945, Zpráva o činnosti domácího odboje „Sázavský“, součásti „Obrany národa“, později vojenského oddílu „Železo“, součásti „Zpravodajské brigády“ a vojenských jednotek „České národní rady“ a štábu partyzánských skupin „Rada tří“ /R-3/ 1939- 1945, Praha říjen 1966, str.23).

V oblasti Nuslí rota S-1 „ … Odzbrojila německou posádku v proviantním skladu nuselského pivovaru a hlavně na Jezerce. Zde příslušníci této naší roty vytrvali až do konce, kdy po odchodu Vlasovců v noci ze 7. na 8. května odešlo z bojových pozic i mnoho dosavadních obránců. Situace pro ty, co zůstali na svých místech, byla kritická…“ (str. 24)

Boje pokračovaly ještě 8. května, vlasovci i nacisté ustupovali skrze Prahu a silnicemi kolem Prahy na západ k Američanům.


Američané by byli v Praze dříve

Při zdolávání českého odporu nešlo nacistům o zničení Prahy. Masakry a popravy českých povstalců nejen v Praze, ale kdekoliv v Čechách a na Moravě, většinou jednotkami SS, byly projevem frustrace z porážky. Německé jednotky měly tehdy jediný cíl – útěk před Rudou armádou čili ústup na západ.

Nerozumnou generalizací bylo, když komentář Kateřiny Perknerové „Komu vzdávat hold“ z 5.5.2020 obsahuje moudro: „… Rudoarmějci vjeli do hlavního města 9. května v ranních hodinách. Američané by byli v Praze dříve, ale na základě politických dohod zůstali stát na demarkační linii v západních Čechách.“

Autorka si neuvědomuje, že tehdy již došlo k rozkladu nacistické moci a válečná fronta vlastně již neexistovala. Stávalo se, že nacistické jednotky utíkaly jedním směrem, a spojenecké kolony jely směrem opačným. Ani po sobě nestřílely. Jedni se chtěli rychle stáhnout, druzí chtěli co nejdříve obsadit další část bývalé Tisícileté říše.

To platilo i 8. a 9. května: „Pokud sovětské skupiny narazily na kolonu, která obvykle takřka kolmo křížila jejich trasu, rozstřílely nejbližší vozidla, vraky odhrnuly na kraj silnice a pokračovaly dál. Po jejich průjezdu opět pokračoval proud německých vozidel ve směru na jihovýchod. Tak proběhly boje například u Roudnice nad Labem, Nové vsi u Mělníka, Brandýsku, Stehlevči a jinde.“ (Květen 1945 v českých zemích, Tomáš Jakl, Praha 2004, vydal Miroslav Bílý, str. 71)

Nejednalo se již o závody, kde bude kdo první. Demarkační linie zajišťovaly, aby nedocházelo při postupech armád ke zmatkům a náhlému potkávání spojenců, které by mohlo vést k chaosu a nechtěné palbě do spojeneckých řad.

Američané by byli v Praze dříve? Proč ne? Ale kdo by to chtěl? Cílem již bylo co nejklidnější a nejorganizovanější obsazení posledních enkláv, kde se ještě pohybovaly zdecimované německé jednotky.

Sovětské velení počítalo s obsazením českého prostoru až o několik dnů později, ale pražské povstání, které začalo 5. května, vše změnilo. Sovětské a polské jednotky zahájily ofenzívu směrem na české hranice dříve i přesto, že byly ještě zdecimované předchozími boji.

Např. po bojích v Lužici dostala 2. polská armáda již 4. května 1945 rozkaz maršála Koněva prolomit nepřátelskou obranu a postupovat na čáru Bad Schandau - Ebersbach a potom dále do Čech. K útoku v rámci tzv. pražské operace měli být Poláci připraveni již 6. května.  

Sovětské jednotky vyrazily 6. května na Prahu a 7. května vyrazili Poláci na Šluknovsko a dále až do Mělníka. Hlavní síly nacistů na německo – české hranici se tehdy pokusily co nejrychleji se nenápadně odpoutat a stáhnout na jih. Zbytek známe.


Ještě k vlasovcům

Kdo si myslí, že vlasovci byli vlastně dezorientovaní chudáci, připomeňme z konce války např. Zákřov, část obce Tršice v Olomouckém kraji.

Tam podnikli němečtí vojáci společně s praporem vlasovců 18. dubna 1945 surovou akci. Po mučení bylo 19 mužů s přeraženými údy a rozbitými obličeji hozeno do boudy, a ta byla zapálena. Většina z nich byla upálena zaživa.

I to byl příběh vlasovců.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)