Svátek má: Andrea

Zprávy

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Čína už jednou byla nejsilnější ekonomikou na světě!

Oskar Krejčí: Čína už jednou byla nejsilnější ekonomikou na světě!

Neměli bychom podporovat změny v Číně, které by tuto obrovskou zemi destabilizovaly. Ohrozilo by to kvalitu života tam i u nás, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
12.březen 2017 - 07:00

PZ: Rok s rokem se sešel a znovu se nám vrací téma dvou schůzí v Číně: jak Čínská lidová politická poradní rada a na ni navazující jednání Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ). Naše média mlčí, ale z toho, co jste mi říkal, vy pokládáte tato jednání za důležitá. Proč?

Na těchto dvou schůzích se především bilancuje a plánuje. Obecně se dá říci, že v Pekingu v tyto dny tvarují dějiny. Budoucí podobu 21. století. Mluvíme o záměrech, které si my, Češi a Slováci, co do velikosti dokážeme jen obtížně představit.

PZ: Asi proto jsme v Evropské unii, abychom nebyli malí.

Trochu máte pravdu, avšak i pak jsou před námi hodně odlišná čísla. Představte si, že jste vymyslel mobilní aplikaci. Chcete ji prodávat za jedno euro. Kde je to pro vás lepší: na Západě, nebo v Číně? Zvážíte asi velikost trhu pomocí počtu obyvatel. Čína – to je 1,4 miliardy lidí. Země Evropské unie v souhrnu představují 510,1 milionů lidí a Spojené státy 324,6 milionů obyvatel. Řečeno jinak, vezměte dvakrát Evropskou unii, přičtěte USA – a dostanete se na přibližně stejný trh jako má potenciálně Čína. Schválně říkám „potenciálně“, protože čínská tržní poptávka se stále ještě formuje.

PZ: Co chcete říci tím, že se formuje? 

Příjmy v Číně jsou diferencované jak mezi sociálními vrstvami, tak i mezi regiony. Čína si stanovila cíl do roku 2020, tedy k výročí založení tamní komunistické strany, „učinit z Číny středně prosperující zemi“. To vyžaduje zvednout úroveň chudých oblastí. O změně stylu práce svědčí, že tento cíl není předkládán pouze pomocí abstraktních čísel. Například agentura Nová Čína přinesla v tyto dny rozbor doprovázený fotografiemi, které ukazují těžký život v chudinských oblastech. Myslím, že je to osobní zásluha prezidenta Si Ťin-pchinga, který nezapomněl, jak žil, když na výzvu Mao Ce-tunga odešel jako šestnáctiletý chlapec z města na venkov. Nezapomněl, jak bydlel v jeskyni a tvrdě pracoval. Si Ťin-pching za čtyři roky v nejvyšších funkcích navštívil více než 30 bídou trpících vesnic a městských částí – a slíbil, že na cestě k prosperitě nebude nikdo zapomenut. Čísla zveřejněná u příležitosti zmíněných dvou schůzí říkají, že loni se podařilo pozvednout nad práh chudoby 12,4 milionů lidí žijících na venkově – ovšem v Číně stále žije pod hranicí chudoby 43,35 milionů lidí.

Oskar Krejčí: Hrubá a ostudná arogance západních politiků vůči Číně

Každé osvobození lidského osudu z okovů chudoby přináší novou kvalitu života, možnost naplňovat lidská práva. Když se vrátíme k cynické ekonomice, můžeme dodat, že se tak i formuje trh – v čínských rozměrech přináší miliony nových spotřebitelů. Mimochodem, většina úspěchů v odstraňování chudoby ve světě, kterými se chlubí výroční hodnocení naplňování Mileniových cílů OSN, je dosažena díky Číně. Nebo jinak: dovedete si představit, že by pekingská vláda uvolnila sociální migraci a do světa se vydalo 40 milionů lidí, kteří mají bezesporu stejné právo na kvalitní život jako Středoevropané?   

PZ: Mluvíte o velkých plánech, ale snad každý, kdo se o globální ekonomiku zajímá, zaznamenal, že se růst Číny má zase zpomalit. 
 
To máte pravdu, to se nedalo přeslechnout ani v Česku, zvláště když z úst některých komentátorů bylo cítit škodolibou radost. Působí ovšem směšně, když růst o 6,5 % u největší ekonomiky světa pokládají za malý rozmach lidé ze Západu, kde dosažení na dvouprocentní růst je výjimkou. Podívejme se na údaje z Mezinárodního měnového fondu (MMF). Podle jejich propočtů bude letos podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu (podle parity kupní síly) 17,9 %, zatímco roku 2010 byl 13,4 %. Ve stejném období, kdy čínský podíl neustále roste, podle MMF podíly ekonomik USA či Německa plynule klesají.

Čína ale prochází poměrně dramatickou restrukturalizací. I když zůstává továrnou světa, nejdůležitějším světovým ohniskem reálné ekonomiky, snižuje například nadměrnou produkci oceli. Tím zmenšuje závislost na nejistých zahraničních trzích, ale i ekologickou zátěž. To ale neznamená ekonomickou izolaci. Měsíční obrat čínského zahraničního obchodu je nad 300 miliard dolarů. Pro srovnání: podle MMF byl loni HDP Slovenska 90,6 miliard a Česka 193,5 miliard dolarů.

Zvláštní je, že se vedení čínského státu hlásí k tzv. politice podporující stranu nabídky (supply-side economics), která smutně proslavila Ronalda Reagana. V podmínkách Číny ovšem pomoc těm, kdo vytvářejí bohatství, směřuje k podpoře státních programů…

PZ: To dělal i Reagan, zvětšil vojenské výdaje a podpořil tak vojensko-průmyslový komplex! 
 
Jasně, ale jistě se shodneme, že reaganomika směřovala především k deregulaci a snížení daní. Čínská podpora nabídky je jiná. Není náhodou, že prezident Si vyzval právě státní podniky, aby se zásadním způsobem podílely na odstraňování chudoby.

PZ: Státní vlastnictví je ale pokládáno za méně efektivní než soukromé.

To jsou liberální a konzervativní ideologická hesla. Vždy záleží na kvalitě managementu, připravenosti pracovních sil a kapitálových možnostech. Právě zveřejněné údaje říkají, že čínské centrálně řízené státní podniky vykázaly za leden a únor meziroční souhrnný růst zisku o 29,1 %. Pro budoucnost ale je podstatné, zda bude pokračovat změna od „Vyrobeno v Číně“ na „Vymyšleno v Číně“.

PZ: To se snadno řekne, ale hůř udělá.

Víte, někdy to vypadá, že takzvaný nový normál není jen pokles meziročního růstu HDP z dvojciferných na jednociferná čísla, ale také návrat k normálu – do dob, kdy Čína byla hlavním inovačním centrem a nejsilnější ekonomikou světa. Vynikající americký antropolog Jared Diamond v knize „Osudy lidských společností“ píše, že přibližně do roku 1450 Čína byla technologicky pokročilejší než Evropa a islámské země. Z dlouhého seznamu čínských vynálezů uvádí vrata zdymadel, litinu, hloubkové vrty, účinné postroje či chomouty tažných zvířat, střelný prach, magnetický kompas, papír, měnitelnou tiskovou sazbu, porcelán, kormidla na zádi lodí a trakař. Čína měla pozoruhodně zavlažovanou síť kanálů, vysokou kulturu, knihovny plné knih, fungující hierarchickou administrativu a vzdělanou byrokracii, papírové peníze, rozvinutý obchod a výrobu… Už koncem 11. století severní Čína produkovala přibližně 125 tisíc tun železa, což bylo mnohem víc než produkce Velké Británie na počátku průmyslové revoluce o sedm století později. Podle propočtů historika a ekonoma Anguse Maddisona byl ještě v roce 1820 čínský HDP více než 1,4krát větší než HDP západní Evropy. Až do poloviny 19. století byl Peking největším městem na světě…

PZ: Jenže už není největší. Tabulky říkají, že se svými 22 miliony obyvatel je na třetím místě, za Šanghají a pakistánskou aglomerací Karáčí.

Tohle je jedno z témat, které by mohlo symbolizovat proměny Číny a světa, onen „návrat k normálu“. V Číně vzniká megapolis, superměsto v prostoru Peking-Tchien-ťin-Che-pej (někdy v angličtině Jing-Jin-Ji nebo prostě JJJ). V této stále více infrastrukturou protkané a zastavěné oblasti žije v současnosti 110 milionů lidí. Tedy přibližně jedenáctkrát víc než v Česku. Je to aglomerace zhruba 212 tisíc km2, asi 1,6x větší než naše rodné Česko-Slovensko. Lidská civilizace dostává nové rysy. Hegeliáni by řekli, že to není nic nového pod sluncem, prostě jen další projev zákona negace negace – vývoje po spirále.

PZ: Rád bych se vrátil na začátek našeho rozhovoru. Mluvili jsme o tom, že se vedle parlamentu sešla i Čínská lidová politická poradní rada. Mohl byste více přiblížit, co to je?

Napřed obecně: teorie neumí odpovědět na otázku, jak v duchu klasických demokratických ideálů řídit moderní stát. Jako řešení Švýcaři a Američané přinesli tzv. reprezentativní demokracii, kdy občan zvolí člověka, kterého téměř nezná, aby mluvil jeho jménem – a ten se pak v duchu volného mandátu řídí jen vlastním „svědomím“, tedy osobními zájmy. Iluze lidovlády vzniká tím, že mezi tyto zájmy patří i znovuzvolení – tedy dále se líbit svým voličům. Dnešní západní reprezentativní demokracie není vládou lidu v antickém pojetí. Liberální demokracie – to jsou pravidla řešení názorových sporů a slaďování rozporných zájmů skupin uvnitř mocenské elity. Který z ministrů české vlády je „vládou lidu“?

Čína se svou jeden a půl miliardovou populací používá jiný model. Sází na kontrolovanou meritokracii – tedy vládu odborníků, kteří podléhají několika kontrolám. Kořeny politické poradní rady, na kterou se ptáte, sahají do roku 1945, k dohodám mezi komunistickou stanou a Kuomintangem. Po roce 1949 se v této radě sešli představitelé všech stran, které uznaly vítězství komunistů v občanské válce, a připravili provizorní ústavu; až do roku 1954 tato rada fungovala jako parlament. Dnes je role poradní rady zakotvena v preambuli Ústavy a svými pravomocemi vzdáleně připomíná britskou sněmovnu lordů. Je v ní ale zastoupeno 12 politických stran a organizací. Mezi více než dvěma tisíci delegáty, z nichž pouze 39,9 % jsou členové komunistické strany, můžete vidět představitele všech regionů i 56 etnik žijících v Číně. Tomuto složení odpovídá i „umírněná“ orientace novin, které rada vydává.     

PZ: No nevím, ve střední Evropě by takovéto uspořádání přivítalo jen málo lidí. 

Rozumím tomu, že se řadě lidí takovýto model nemusí líbit. Po celý můj život mají politici v Praze pocit, že ví lépe jak řídit Čínu, než to vědí Číňané. Dvě věci ale v této souvislosti pokládám za zásadní. Především bychom neměli podporovat žádané změny v Číně, které by tuto obrovskou zemi destabilizovaly. Ohrozilo by to kvalitu života tam i u nás. A za druhé, Čína svůj model nikomu nevnucuje. Peking nesdílí západní mesianismus, který je obsažen ve středověkém šíření křesťanství, rozpínání civilizace formou kolonizace, v sovětském prosazovaní socialismu či v dnešní snaze změnit svět šířením západní verze demokracie, a to třeba i silou. V současném světě, který má tendenci propadnout chaosu, je Čína stabilizujícím faktorem.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: arch.)