Bek před několika dny poskytnul jednomu z významných českých deníků rozsáhlý rozhovor, ve kterém ve své myšlenkové prázdnotě opět „překonal sám sebe“. A to už je po všech zkušenostech s tímto Brňanem co říci!

Hlavní informací, která dominuje celému rozhovoru ministra Beka, je ministrovo bezelstné (nebo drzé?) přiznání, že „platy učitelů byl špatný slib“. Ministr si vystačí se sdělením, že „slib nebyl opřen o ekonomickou realitu“. Je sice pravda, že ministrem školství nebyl Bek od samého počátku Fialovy vlády a proto nalézá snadné „já u ničeho nebyl, to ostatní“, nicméně takhle jednoduché to není. Jeho STAN byl ve Fialově vládě u všeho zásadního od samého začátku a Bekovým předchůdcem byl prominentní a sebevědomý člen starostenského hnutí Petr Gazdík. Vymlouvat se tedy Bek nemá na co, převzal jen „starostenské“ dědictví.

Že školství nemá dostatek peněz, aby vláda mohla dodržet svůj slib o zvyšování platů českých pedagogů, jak říká v rozhovoru Bek, je tvrzením mimo realitu. Už proto, že na začátku Fialovy vlády (2021) pracoval školský rozpočet s částkou asi 241 miliard korun, v roce 2025 rozděluje už 291 miliard, ve kterých jsou započítány i ony 130% platy učitelů. Rozdíl za poslední čtyři roky je tedy asi 50 miliard a kromě výdajů na obranu žádná jiná rozpočtová kapitola nemá zřejmě tak štědrý nárůst příjmů.

Bek se opět vymlouvá, když říká, že „debata o rozpočtu pro rok 2026 bude složitá, protože NATO schválí závazky ke zvýšení financování obrany“. Politiku gigantických výdajů na zbrojení a budování armády přijala přece vláda, jejíž je Bek členem, vědomě. Premiér Fiala a ostatní členové jeho kabinetu, tedy i Bek, umístili do centra svého vládnutí zájmy Kyjeva, nikdy z této politiky neslevili a po celá léta vynakládají na podporu ukrajinsko-ruské války ohromné finanční prostředky. Od Fialy, Černochové, Lipavského či Rakušana (natož od Beka) jsme přece nikdy neslyšeli, že hodlají v centrále aliance protestovat proti závazku zvýšit výdaje na zbrojení na 5 % HDP. A protože je Bek součástí vlády, která dala přednost zbrojení před školstvím, vzděláváním, zdravotnictvím či sociálními věcmi, musí si s touto realitou poradit. Každému je přece jasné, že je-li na zbraně, nemůže být na jiné – pro společnost nezbytné – věci. Ať se Bek nevymlouvá.

O tom, kde vzít chybějící „zdroje“, má ministr Bek jasno: „Buď zvýšíme daně, nebo budeme muset přistoupit na snížení rozsahu některých služeb, anebo zvýšíme spoluúčast“. To je (nejen) pro Beka ta nejjednodušší cesta. Sáhnout do kapes dělných lidí. Ostatně Fialově vládě tento způsob „řešení“ problémů není nijak cizí. Ač nám její premiér opakovaně tvrdil, že „žádné daně se zvedat nebudou“, pravý opak je pravdou. A jak je ze slov Beka zjevné, vládní apetit po penězích, které ministrům a jejich úředníkům nepatří, je nekonečný. Ostatně přehození povinnosti postarat se o platy nepedagogických pracovníků na krajské a obecní rozpočty je v důsledku stejnou metodou vykrádání kapes daňových poplatníků – tentokrát obecních.

Za vrchol ministerského cynismu lze ovšem v kontextu údajného nedostatku peněz v kapitole školství považovat Bekovo „rozhovorové“ přemítání o nezbytnosti zřídit ministerstvo pro vysoké školy a vědu. Přestože ministrem školství již Bek být po volbách nechce, do čela nově zřízeného ministerstva pro vysoké školy by se prý naopak postavil. Myslí tohle skutečně vážně? Založením nového ministerstva pro vysoké školy si Bekův STAN (prý to bude mít ve volebním programu) představuje šetření? A neobstojí ani jeho argument, že by takový úřad vzniknul na půdorysu dnešního ministerstva pro vědu, výzkum a inovace (čímž vlastně připouští, že tato vládní instituce je zbytečná). Je přece více než jisté, že vznik nového ministerstva by znamenal další rozpočtové nároky na jeho budování, existenci i chod.

Ministr školství Mikuláš Bek dal svým nejnovějším rozhovorem znovu najevo, jak nekompetentním ministrem je, jak své ministerstvo nijak neřídí a ani se o to nesnaží, jak je řízen svými úředníky a zástupci nejrůznějších neziskových organizací. A co víc? Ministr Bek je jednou z „výkladních skříní“ Fialovy vlády, je smutným obrazem její „péče“ o naši zemi, je skličující výpovědí o výsledcích její práce. Bekovo nestydaté a bohorovné prohlášení, že „vyšší platy učitelům byl špatný slib“, je výmluvnou informací o způsobu, jakým se dnes v naší zemi vládne.

Jezdit na sudeťácké srazy a z jejich pódia nás poučovat jak „nahlížet do propasti našich dějin“, to jde Bekovi náramně, s výsledky jeho práce na ministerstvu školství je to – jak opakovaně vidíme – podstatně horší.