Není to čtení veselé, ale není to ani čtení překvapivé pro každého, kdo slovenskou politickou scénu dlouhodobě pozorujeme. Weissův text „slovenská loď pluje bez kormidelníka“ se opírá o alarmující data: prozatímnímu slovenskému premiérovi Hegerovi (který v pudu vlastní politické sebezáchovy dnes opustil obsahově velmi zvláštní hnutí OĽaNO) důvěřuje pouhých 19 % Slováků a až 80 % mu nedůvěřuje. Prezidentce Čaputové, té, kterou nám po léta v Čechách dávají za vzor všech ctností, důvěřuje jen 39 % voličů a rozhodně jí nedůvěřuje 60 %.

Nemusíme komentovat detaily slovenské politiky. Připomeňme si, že, k moci se po posledních slovenských parlamentních volbách dostala nejpodivnější politická uskupení, aby vytvořila vládu ne na základě pozitivního programu pro slovenskou budoucnost, ale „ukovanou“ společnou nenávistí k Ficovu Smeru-SD a Ficovi samotnému. S takovým programem se snad volby dají vyhrát, ale nedá se s ním dlouhodobě vládnout. Volba „slona v politickém porcelánu“ – jinak se snad působení politikou nepolíbené Čaputové (zato pro svoje progresivistické názory a dlouhodobé snahy oslabovat V4 v Berlíně a Bruselu „milované“) - byla jen signálním vyvrcholením slovenského politického zmaru.

Deník E15 se ke komentování dnešního Slovenska před pár dny přidal textem s názvem „Slovensku hrozí Ficův návrat do nejvyšších pater politiky a příklon k Maďarsku“. Spojení slov „hrozí návrat“ je neuvěřitelné. Máme tomu snad rozumět, že na Slovensku se chystá nějaký politický převrat, aniž by o něm slovenští voliči věděli? Cožpak Weissův sugestivní popis nenaznačuje, že toho všeho mají někteří Slováci asi plné zuby? Je návrat politicky čitelného Fica do rozbité slovenské politiky něčím tak hrůzostrašným, abychom si o Slovensku povýšeně mysleli, že tamní voliči nejsou dostatečně zralí se zodpovědně rozhodnout? Copak Slovensko nečekají svobodné volby, ve kterých Slováci vyjádří své preference?

Hledáním odpovědí na tyto otázky se však není třeba příliš zabývat. O ně totiž nejde. Jde o strach z návratu politické politiky a politika, který odmítá pokračovat v obhajobě „kulturních válek“ a který klade nezvykle přímočaré otázky týkající se války na Ukrajině. O to tady jde. Proto ta „hrůza“ z Ficova návratu.

Zkusme ovšem dnešní slovenskou situaci nahlížet očima aktuálního stavu české politiky.

I u nás vznikla koaliční vláda, jejímž jediným programem byl „boj proti někomu“, ne „boj o něco“. A je už vidět, že kdysi sjednocující program „antibabiš“ – podobně jako slovenský „antifico - je pro tuto zemi bezcenně prázdný. I nás čeká prezident, který s praktickou politikou nikdy do kontaktu nepřišel, ale řada jeho prohlášení i činů, které již stačil vykonat, svědčí o tom, že jeho působení přinese české politice i voličům mnohá překvapení.

Sledovat slovenský vývoj v blízké budoucnosti tak může být pro nás poučným zdrojem varování i inspirací. Nenamlouvejme si totiž, že jsme o tolik jiní, natož lepší, než Slováci.

Smutně pod čarou: Slovensko ztratilo svého nejlepšího filmového režiséra Juraje Jakubiska. Lidsky upřímně a citlivě se k jeho odchodu vyjádřil prezident Václav Klaus. Není tedy třeba cokoliv dodávat. Za mě snad jediné: Jakubiskovu Tisícročnú včelu osobně považuji za jeden z nejlepších filmů československé kinematografie. Svými úžasnými filmy s námi Jakubisko zůstává dál.