Horký politický podzim

Letošní volební politický podzim bude velmi horký. Začne zostra už 1. září zemskými volbami v německých spolkových zemích Sasko a Durynsko, 22. září budou následovat volby v Braniborsku, 8. září se budou v Rusku konat regionální volby, 29. září budou Rakušané volit ve „velkých“ parlamentních volbách a vše vyvrcholí americkými prezidentskými volbami na začátku listopadu.

Ponechme stranou Rusko a USA a všimněme si blíže voleb v našem bezprostředním sousedství.

Výsledků zemských voleb v Sasku, Durynsku a Brandenbursku se německá vládní i s vládou spolupracující opoziční politika oprávněně bojí. V Sasku sice průběžně vede s podporou asi 32 % tamní CDU, tím to ale končí. Ve všech třech spolkových zemích si výrazně a úspěšně vedou jak Alternativa pro Německo, tak levicová Aliance Sahry Wagenknechtové. Situace pro vládní koalici i „krotkou“ vládní opozici CDU je velmi komplikovaná z následujících důvodů:

• Ve všech třech spolkových zemích beznadějně propadá vládní koalice;

• Ohromné ztráty ve veřejném mínění odepisují Zelení;

• Pro 51 % dotázaných je politika AfD „věrohodná“;

• 95 % dotázaných voličů AfD si myslí, že „do Německa přichází příliš mnoho migrantů a vliv islámu v Německu je příliš silný“;

• Wagenknechtové protiválečný slogan „Válku nebo mír“ podporuje 96 % všech dotázaných;

Je velmi pravděpodobné, že výsledky zemských voleb ještě více „vzdálí“ západní a východní Německo. Důvody jsou ekonomické (východní část Německa se i přes gigantické finanční transfery nedaří dotáhnout na úroveň západní části), jednak si voliči z bývalé NDR zřejmě nechají méně věšet na nos „progresivistické“ bulíky už proto, že za sebou mají neopakovatelnou zkušenost s desetiletími „bulíků komunistických“.

Rakouské volby budou složitější. Přestože s přehledem a dlouhodobě vedou Svobodní, uvidíme, jakého reálného výsledku dosáhnou. Je možné, že předseda Svobodných Kickl, který je (tvrdím, že předčasně) nazývám „budoucím lidovým kancléřem“ a slibuje „radikální transformaci rakouského politického systému“, může být snadno vyřazen z povolební hry velkou koalicí lidovců, socialistů a případně Zelených. Každopádně silná veřejná podpora Svobodných jako strany tvrdě se bouřící proti masové migraci a zelenému šílenství signalizuje nálady v rakouské společnosti. A budou-li Svobodní vyšachováni, neznamená to, že názory, na kterých se podpora této strany v Rakousku nese, lze ze společnosti vyšachovat stejně snadno.

Proč bychom si voleb v Německu a Rakousku měli všímat v Čechách?

• Společenské a politické dění v zemích, které jsou našimi bezprostředními sousedy a se kterými nás pojí nejtěsnější vazby, nás musí zajímat vždy;

• Se zájmem sledujme, jak úspěšné budou „antimigrační“, „antiválečné“ a „antizelené“ nálady v těchto zemích. Nečekejme, že by to mělo mít přímý vliv na současnou českou zahraniční politiku (ta je až příliš těsně vázána na zahraniční politiku americkou a pootočení směru se skutečně očekávat nedá), ale proto, že občanské nálady v Německu a Rakousku mohou povzbudit i podobně motivované občanské nálady v Čechách;

• Oslabení Zelených v Německu by sice bylo nadějné, slibovat si od toho ovšem moc nelze. Zelená politika infiltrovala natolik úspěšně hlavní německé a rakouské politické proudy, že se staly autentickými nositeli těchto myšlenek i bez Zelených. Ovšem signál by to byl – i v Čechách;

• I kdyby jednoznačně zvítězily rakouské a německé protiválečné hlasy, v Čechách se určitě nestane vůbec nic ve vztahu nekritické české podpory Ukrajině;

Ovšem platí: volby jsou vždy příležitostí vyjádřit názory voličů na výkon vládní politiky. Budeme-li takto nahlížet na nadcházející zemské volby v Německu a parlamentní v Rakousku, musíme výsledky očekávat s velkým zájmem.   

S odchodem Alaina Delona odchází z filmu ideál muže

Dokonce i česká média ovládla smutná zpráva: zemřel skvělý francouzský herec Alain Delon. V komentářích či nekrolozích této události lze vyčíst hodně pravdivého: světový film přišel o symbol gangstera, policajta či šarmantního elegána s okouzlujícím úsměvem a charismatem.

Ovšem zůstat výhradně u popisu Alaina Delona jako Zorra, Černého tulipána či nekompromisního policajta by bylo neomluvitelným zploštěním jeho herectví. Delon, zejména po celá 60. léta spolupracoval s úžasnými režiséry a právě do té doby patří jeho stěžejní role ve filmech patřících ke klenotům světové kinematografie. Připomeňme jich několik: film Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři (1960), Zatmění s režií Michelangela Antonioniho (1962), znovu s Viscontim v Gepardovi (1963), Melodie podzemí v režii Henry Verneuila (1963), Samuraj pod vedením Jean-Pierre Melvilla (1967). V těchto titulech si Alain Delon zahrál vedle skvělých francouzských herců Jeana Gabina, Lino Ventury ale také s Claudií Cardinalovou a řadou dalších hereckých osobností.

Delon v posledních letech kritizoval progresivismus, který dnešní společnost – a tedy i film – ničí. I proto nebyl na sklonku svého života médii a v médiích se producírujícími progresivisty příliš milován. Milován však vždy byl a bude nejširší světovou diváckou veřejností jako herec, který uměl v očích několika generací mladých lidí vytvořit „ideál muže“. V nejednoduchých, neprvoplánových rolích mnohdy kontroverzních charakterů (jejichž ztvárnění mistrovsky ovládal) jsme si vždy mohli být jisti, že Delon bude hrát muže, protože on mužem byl. V každé scéně k němu patřila cigareta, dnes v „progresivistickém“ filmu nemyslitelné. Vždy úspěšně a se šarmem dobýval krásné ženy a my všichni před plátny kin věděli, že tak to v životě má být. Alain Delon, spolu s Jean-Paulem Belmondem nás svým způsobem utvářeli – kluci chtěli být Delony a Belmondy, dívky chtěly Delony a Belmondy milovat a takové muže po svém boku mít. Je takový dnešní film?

A ještě jedno poděkování tomuto skvělému herci, se kterým nám odchází do nenávratna kus starého dobrého světa. Alain Delon byl spolutvůrcem svobodné, nezávislé, nápadité, neideologické, a proč ne, i romantické – ve světě oceňované – francouzské kinematografie. Když se řeklo „francouzský film“, uměli jsme vyjmenovat ikonické herce, herečky, dokonce i některé režiséry. Kde je francouzský (a spolu s ním kdysi slavný a výjimečný třeba italský) film dnes? A proč tomu tak je? I k těmto úvahám by nás odchod nezapomenutelného Alaina Delona měl vybídnout.

225. výročí narození A. S. Puškina

Na začátku letošního léta jsem přehlédnul 225. výročí narození mimořádného ruského básníka A. S. Puškina. Znali jsme jej povrchně přes povinnou výuku na našich školách – k naší škodě. Povinně jsme sice uměli vyjmenovat některá jeho díla, aniž bychom uměli zhodnotit jejich dobový přesah či obsahovou hloubku a už vůbec jsme Puškina neuměli docenit za jeho ohromný přínos ke vzniku moderního ruského jazyka (přestože do svých deseti let mluvil výhradně francouzsky a ruštinu se učil pouze od své chůvy). Ovšem alespoň část dopisu Taťány Evženu Oněginovi jsme se nazpaměť naučili. V originále. Rusky. A dobře tak. Evžen Oněgin, onen román ve verších, vrchol ruského i evropského romantismu, nás snad mnohé – zcela oprávněně – ovlivnil a snad i trochu formoval. I proto bychom neměli na Puškina v době dnešní české přepjaté antiruské propagandy tvrdící, že všechno tamní od samotného ďábla pochází, zapomenout.