Jenže to bychom pak nemohli stavit listopadové výročí. A výročí sedmnáctého listopadu 1989 se slavit má. Ne každý ho potřebuje slavit davově, třeba já si každý rok osamotě procházím trasu (na stará kolena už Vyšehrad vynechávám), kterou jsem tehdy s ostatními demonstranty kráčel. Třeba jsem tam tenkrát potkal i dnešního prezidenta republiky, který měl tehdy coby kapitán komunistické rozvědky zrovna ten den své pravidelné školení v rámci postgraduální přípravy na vysazení do týlu nepřítele právě v ulici Karolíny Světlé, což je od Národní kousek.

V téhle ulici jsem ale o něco dříve měl jiný zážitek. Kamarád Mlhoš měl přes sto devadesát, já zas sotva šedesát kilo, role byly jasné: on mě vysadil, já sundaval. Všechny rudé vlajky v celé ulici. Až na konci, na rohu s Bartolomějskou, jsme potkali dva esenbáky. Přátelsky se nás tázali, zda nevíme, kdo to tu sundavá ty vlajky. A my přátelsky odpověděli, že nemáme ani tušení. Myslím, že jim to bylo jasné, ale evidentně to nebyli žádní horlivci, jakými asi byli frekventanti jednoho kursu probíhajícího v blízkém domě.

Dnes rudé vlajky nikdo sundávat nemusí. Máme zelené, ukrajinské, izraelské, duhové, vše jak má být. To kdyby někdo vyvěšoval třeba katalánskou nebo jižanskou, to by jistě za sundavání stálo. Jenže Mlhoš je kdovíkde a já jsem o 34 let těžší.

A tak se myšlenky zase stáčejí k tomu našemu pokaženému podnebí. „Stávkující“ studenti jistě vědí, že za rok na naší Zeměkouli zemře mnohonásobně lidí víc na zimu než na horko. Že oteplení Kanady a Sibiře by umožnilo uživit miliardy lidí. Že Sahara se zmenšuje, protože rostlinstvo dostává více potravy v podobě sodovkového plynu. Že teplejším a vlhčím obdobím se říká „teplotní optima“, a ta že bývala doprovázena vzedmutím prosperity za současného relativního míru, zatímco chladnější a tím i sušší období bývala doprovázena válkami a hladomory, pády říší a kulturním úpadkem. Že nejvíce lidí přibývá v těch nejteplejších končinách, zatímco k pólům se lidi zrovna nehrnou (leda za sociálními dávkami), že lidé tak strašně trpí oteplováním, že jich desítky milionů každoročně utrácejí velké peníze, aby si od tepla jely odpočnout do ještě větších veder.

Studentům fandím. Pršet by mělo tak akorát, vítr by měl foukat akorát, teplota by měla být pořád tak akorát vlídná, aby si člověk mohl dávat pivo na zahrádce a netrpět tam chladem ani vedrem. A neříkejte, že se to nedá zařídit. Dá. Zavedením nově řízené společnosti.

Nejvíc chaosu nadělá svobodný člověk. Zatímco společnost moudře ale tvrdě řízená v zájmu všech může ze svého středu snadno vypudit škůdce a naopak napřít společenský potenciál směrem k inkluzívní omyvatelné mutikulti genderově spravedlivé a udržitelné civilizaci, kde nikdo nebude trpět nedostatkem či nadbytkem.

Tihle uvědomělí studenti vlastně jen naplňují odkaz Velkého listopadu. Chtějí lepší svět a vědí, jak na to. Postavme je do svého čela a dejme se na pochod za zvuků nějaké pěkné euroekopísně. Myšlenky listopadu 1989 nás zavazují.