U nás se pokusy s dětskými volbami dělají zatím jen „na zkoušku“, pod patronací ideologicky čistých neziskovek na školách. Ale sílí hlasy, že nezletilí by měli volit i oficiálně.

Hlavně kolem tématu klimatického blouznění se dnes užívá argument, že ve volbách jde přece o budoucnost, a tu si dnešní matky a fotři stejně vlastně už moc neužijí, tak proč by do toho měli mladým kecat, natož aby jim neumožnili podílet se na státní politice. Na smetiště dějin, ještěři, mládí vpřed!  

Nu, to je ten pokrok. Kdysi na úsvitu prehistorie přežili jen ti, co si sami uměli najít obživu. Každý sám za sebe. Jen nejmenší děti byly živeny, ale pouze v počtu, který byla tlupa schopna zabezpečit. S pokračující dělbou práce se už nemusel živit každý sám, ale přispěl ke společnému úsilí o přežití podle své specializace. No a ti, kdo nepřispěli, protože už byli staří nebo nemocní, bývali zabíjeni nebo vyobcováni a ponecháni svému osudu.

Od dob historických, spjatých s užíváním písma, už bylo vše jinak (i když také ne všude). V nejstarších dochovaných písemných památkách najdeme doklady o tom, jaké úctě a vážnosti se těšili starci, kteří přitom už nemohli svou prací přispět ke společnému dílu. Proč je ti ostatní nechávali přežít? Proč jim nosili dary, živili je, nechávali promluvit jako první? Proč jim naslouchali? Protože existuje něco jako zkušenost. Zkušenost jako zobecněný prožitek. Naakumulované vědomosti, praxí ověřené poznatky, to vše pomáhalo ostatním kvalitněji žít, vyvarovat se nástrahám a rizikům.

Jistěže s věkem moudrost nepřichází automaticky. Někdy přichází stáří samo. Ale teprve v jistém věku si většina lidí řekne: pochopit život je tak těžké, jaká je to nespravedlivost, když teď, kdy už o něm něco vím, je mi to houby platné, protože už mám skoro celý život za sebou! Jak rád bych to teď sjel celé znova, bohatší o získanou zkušenost! Ale takhle to, žel, nejde. Co ale jde, o svou zkušenost se podělit. S těmi, co jsou ochotni zkušenost přijmout. To asi nebudou ti, co mají ještě na zadku přilepenou skořápku od vajíčka a už poučují, jak se má správně létat.

Volby jsou v demokracii tím nejvážnějším a nezodpovědnějším aktem. Leckdo může celkem oprávněně mluvit o tom, že volit by měli jen ti, co platí daně. Nebo jen ti, kdo mají děti. Nebo rodiny jako celek. Nebo lidé podle censu. To byly ale debaty, kterýma si společnost už prošla a dospěla k současné podobě volebního práva. Dobrá. Ale jít dál a dát volební právo nezletilcům?

S jakou asi motivací by volil ten, co nikdy o nikoho nepečoval, nikdy se o nikoho nebál, nikdy neplatil daně, nikdy nepočítal, jak vyjít z výplaty, kdo se nikdy nestaral, jak si najít práci, jak si zajistit bydlení, jak se srovnat s mnoha regulacemi, pravidly a omezeními? Kdo nemá osobní zkušenosti s fungováním zdravotnictví, policie, soudů, s podmínkami pro podnikání? S jakou motivací by asi volil ten, koho skoro nezajímá, kolik co stojí, kdo postavil dům, ve kterém bydlí, kdo vybudoval sít silnic a železnic, kdo vymyslel mobilní telefon a internet? S jakou motivací by volil ten, kdo dosud vše dostal až pod nos, kdo nikdy neřešil vážné trápení či starosti, kdo se nikdy nepotýkal s úřady, byrokracií, kdo nezažil nouzi, obavy o blízké?

Vymývači mozku vědí, že u lidí, kteří už v té hlavě něco mají, to bude těžké. Ale nezletilce považují za nepopsané listy, na které může agitátor napsat jakékoli heslo, které ho napadne. Nezletilce je snadné přesvědčit, je že nutno zbořit stavbu, když neví, k čemu stavba slouží a jak funguje. Nezletilce je možné snadněji krmit frázemi o spravedlivém světě bez vykořisťování, bez kapitalistů a kulaků, kysličníku uhličitého, aut, soukromého vlastnictví, osobních svobod a politických práv.

A mládež navíc nemívá zábrany, což se bude hodit, až přijde den zúčtování s páchnoucí přežilou minulostí.