Dokonce by se dalo říci, že Ukrajina projevuje silné proruské tendence. A proto by na mi měly být uvaleny sankce. Proč? Její vláda se dnes v Michalovcích sešla s vládou Slovenské republiky. A Slovenská vláda je přece proruským Trojským koněm v EU. Ukrajina tedy prostřednictvím Slovenska kolaboruje s hlavním nepřítelem EU – s Ruskem.

Vždyť přece po loňských parlamentních volbách na Slovensku a snad ještě více po nedávných prezidentských volbách zazněly z půdy EU i jednotlivých členských států hromové ohlasy o tom, jak že se na Slovensku chopily moci protidemokratické, protizápadní a proruské síly. To snad na Ukrajině nečtou naše noviny? Tak proč se s těmi Slováky scházejí?

Asi proto, že vše bude trochu jinak. Oficiální politikou (nejen deklaratorní, ale i praktickou) nové slovenské reprezentace je samozřejmé ukotvení Slovenska ve strukturách EU a NATO. Slovensko ústy svých nových představitelů také odsoudilo vpád Ruska na Ukrajinu a své ukrajinské sousedy finančně, materiálně, morálně i diplomaticky podporuje.

Jen má na řešení celé tragédie trochu jiné názory než ti, kdo nadále sázejí na jedinou kartu, která se ale jako trumf zrovna nejeví. Slováci coby ukrajinští sousedi vidí věc zblízka a přemýšlejí nikoli ve vzletných bojovných frázích, ale velmi pragmaticky a s vhledem do reality. Mohou se mýlit a třeba se i v mnohých ohledech mýlí. Ale svými postoji přidávají do mozaiky unijní debaty naprosto nezastupitelnou barvu.

Což sice nechápou nejmilitantnější bruselohujeři, ale dobře to chápe sama ukrajinská vláda, jinak by se v naprosto reprezentativní sestavě nesetkala s tou slovenskou. Ukázala tak větší pochopení pro nutnost diplomatické polemiky než ta naše vláda česká, která společné kontakty se slovenskou vládou jednostranně přerušila.

Česká vláda je tak momentálně trochu za partu troubů. Hubuje na Sováky, údajně v zájmu Ukrajinců, kteří ale přitom se Slováky dál spolupracují na nejvyšší úrovni. Že by naše vláda věděla, co je pro Ukrajince dobré, lépe, než to vědí sami Ukrajinci?

Ale ono to už bývá u nás takovým zvykem. Horlivě vyrazit směrem, o kterém si naši politici myslí, že je v očích mocných spojenců žádaný, a když pak tito mocní někdy pootočí směr svého pohybu, vletí naši horlivci rovnou do zdi, protože nestačí vybrat zatáčku.

Pamatujeme to z nedávné doby. Kdo požadoval odchod našich vojáků z Afghánistánu a navrhoval jednání s Tálibánem jako jedinou cestu k ukončení oné marné mise, býval označován za neloyálního spojence Američanů. Když se ale vzápětí zjistilo, že Američané s Tálibánem už dávno o svém odchodu sami jednají, to vám hned bylo hezké sledovat, jak se našim horlivcům bude dařit vybírat afghánskou zatáčku.

Možná by to tu slovenskou chtělo začít vybírat už teď. Pokud ovšem ty porcelánové střepy po dupání českých slonů ještě bude možné dát nějak dohromady.