Neposuzujme reálnost tohoto politického cíle, zkusme se zamyslet nad příčinami, které vedou předsedu opozičního hnutí k tak odvážným a smělým představám.

Lze vcelku očekávaně argumentovat, že výkon dnešní české vlády pod vedením premiéra Fialy je tak zoufalý, že téměř „vše“ je za rok možné, ačkoli o dosažení mety 40 % voličské podpory můžeme oprávněně pochybovat. Přesto se zkusme oprostit od individuálních hodnocení Bartoše, Jurečky, Rakušana, Síkely, Lipavského, Fialy ale i Babiše či Okamury, neboť málo jde o jednotlivé postavy. Příčiny dnešního tristního stavu české politiky hledejme jinde. Všichni zmínění a plejáda dalších jsou jen důsledkem oněch příčin.

Hlavní a naprosto zásadní příčinou dnešního zoufalého stavu je slábnutí (chci se zatím vyhnout silnému slovu kolaps) politických stran. Pokud bych hledal největší politickou chybu premiéra Fialy, tvrdím, že to byl on, kdo měrou významnou k oslabování politických stran v Čechách přispěl. Byl to on, kdo „slepil“ pětikoalici z naprosto odlišných – ideově i lidsky – politických subjektů.

Souboj „politiky“ a „nepolitiky“ má v naší zemi tradici již od samotného listopadu 1989, přesto se v jistou chvíli zdálo, že koncept výkonu demokracie založeného na soupeření ideově jasných a personálně vybudovaných politických stran zvítězil. Patřil jsem mezi ty, kdo se dokonce domnívali (jak je vidět naivně a krátkozrace), že nepolitika Václava Havla ztělesněná v jeho odporu k politickým stranám, byla poražena. Přiznávám, že jsme se někteří hluboce mýlili.

Fialova pětikoalice je důkazem našeho omylu. Vlády nad naší zemí se ujala formace ideově nekompatibilních subjektů. Své ideje popřely (pokud nějaké měly) a vládly proto bez myšlenkových sporů. Ti, kteří byli historicky pro otvírání nejširšího svobodného prostoru, ve kterém mohou jedinci hledat své štěstí, klidně vládli s těmi, kteří naopak svobodný prostor chtějí všemožně omezovat. Do party přibrali ty, kteří si pokaždé myslí něco jiného, či ty, kteří si nemyslí vůbec nic, jen aby zbylo dost na ty „starostenské cyklostezky“. Fialův podpis pod pětikoalici a jeho pečlivé bdění nad její existencí za každou cenu, to je důkaz porážky stranického systému v Čechách.

To, že nám dnes vládnou Rakušanové, Jurečkové, Lipavští, Vlčkové či Bartošové, to je v Čechách výsledek dlouhodobého trendu. Chtěného a cíleného trendu oslabit politické strany. A protože jsou slabé, protože negenerují nápady, neprosazují návrhy, jak pomoci této zemi, nenabízejí politické lídry, neshlukují kolem sebe rozhodující části veřejnosti s podobnými názory – proto jsme dnes tam, kde jsme.

Politická moc v Čechách leží nebezpečně nízko. Tak nebezpečně, že kdosi může snít o 40% volebním zisku, jiní mohou organizovat politicko-byznysové projekty s vysokou nadějí, že za volební úspěch mohou vyinkasovat (nejméně) zajímavou finanční odměnu (když už ne rovnou vstup do parlamentu).

Pokud by hlavní české politické strany opustily stín nejrůznějších krycích koalic, pokud by měly odvahu být samy sebou, pokud by se pokusily vrátit zašlý lesk demokracii založené na výkonu politických stran, pokud by slepě a účelově odpudivě přestaly vzývat nepolitiku Václava Havla a vrátily se k praktickému „stranictví“ Václava Klause, nastala by v Čechách tolik nutná cesta ke společenské i hospodářské obnově naší země.

Jsme si toho ale dostatečně silně vědomi?