Zaujal mě hlubokou znalostí problematiky země, ve které zastupoval zájmy ČR. Neměl jsem tehdy mimo oficiální program mnoho času hovořit o věcech, které zajímají mě i jeho.

Je o mě známo, že každoročně rád už skoro třicet let jezdím do Francie, na jih Francie, do Paříže a někdy i jinam a mám rád francouzskou kulturu a francouzské dějiny. Vždy jsem obdivoval skvělé francouzské krále, prezidenty i premiéry. Když to srovnám například s Ruskem, tak mohu říci, že bylo velkou předností Francie, ať už byla královstvím nebo republikou, že měla štěstí na řadu mimořádně talentovaných národních vůdců. Naopak v Rusku se mnoho skvělých národních vůdců neobjevilo, spíše vlastně jen výjimečně. Éra dnešního schopného prezidenta Putina je v ruských dějinách spíše mimořádná, při všech výhradách, které k němu mohu mít.

P. Fischer se mi jevil jako naprostý profesionál a znalec francouzských poměrů. Byla to jedna z nejlepších zahraničních cest, které jsem ve funkci předsedy vlády uskutečnil.

To, že P. Fischer vstoupil do vysoké politiky, mě v první chvíli překvapilo a překvapilo mě i jeho politické zaměření. Začal ze sebe dělat konzervativce, kterému jsou blízké hodnoty, které jsou až rigidně katolické a zejména komunistožroutské. Jako komunistožrout se ostatně profiluje od té doby stále. A protože komunisté již u nás v tuto chvíli nepředstavují žádnou reálnou hrozbu, a strašit v této době, kdy komunisté loajálně podporují Babišovu vládu, by bylo jako strašit Babou Jagou, vybral si proto  za svůj cíl opožděného boje proti komunismu Čínskou lidovou republiku (ČLR).

V Číně, respektive v Hongkongu, který je již tři desítky let její integrální součástí, dochází v posledních jedenácti týdnech k demonstracím proti vládě. Záminkou zahájení protestů hongkongských aktivistů bylo, když správkyně Hongkongu Liamová přišla s návrhem zákona pro místní parlament, který by umožňoval vydávání zločinců zadržených v Hongkongu do Číny. V zásadě tedy požadavek, který by neměl nikoho příliš  překvapit, pokud tedy platí státní suverenita Číny i nad oblastí Hongkongu.

To je totéž, jako kdyby se např. obyvatele Martiniku – pan Fischer dobře ví, že se jedná o zámořský departement Francie – bouřili proti platnosti nějakého francouzského zákona na svém území. Prostě bylo by to asi podivné. A pan Fischer by jistě řekl, že pravdu má francouzská vláda a nikoliv nespokojení  občané či úřady Martiniku. V tuto chvíli všichni čekáme na to, zda v září, tedy po prázdninách, které si Francouzi s různou intenzitou a s ohledem na možnosti své kapsy užili, budou obnoveny demonstrace hnutí „Žlutých vest“.

Ty, jak známo, probíhaly od podzimu minulého roku a to nejen ve francouzské metropoli, ale vlastně plošně v mnoha městech po celé Francii. V jednom víkendovém dni se scházely desítky tisíc lidí, nespokojených s francouzskou vládou a s prezidentem Macronem. Televizní stanice, které byly k francouzské státní moci v zásadě velmi ohleduplné, nicméně ukázaly širokou škálu policejního  násilí vůči demonstrantům. Podle dostupných a ne právě přesných údajů médií, mělo při těchto demonstracích v důsledku policejních zákroků zemřít až deset demonstrantů. Neslyšel jsem, že by pan Fischer jako předseda zahraničního výboru Senátu, pozdvihl hlas na obranu těchto nešťastných lidí. A že by pozdvihl hlas proti zjevné policejní brutalitě, používané vůči demonstrantům.

Pokud jsou mé informace správné, tak se některých  policejních akcí vůči demonstrantům „Žlutých vest“, účastnili také vojáci. V závěru první poloviny tohoto roku to vypadalo, že se vládě podařilo hnutí „Žlutých vest“ rozložit. Ale nechvalme dne před večerem. V nastalé situaci může přijít jiskra, která může protesty obnovit.

 Je otázka proč pan Fischer a další čeští politici (nejen ty čeští), tuto politiku dvojí morálky uskutečňují.

Policejní zásahy hongkongských policistů vůči demonstrantům nejsou nic pěkného, ale každý stát má právo, ba povinnost, chránit veřejný pořádek. Pokud má toto právo francouzská vláda, tak ho musí mít i čínská vláda. Určitě není východiskem, pokud budeme na jedné straně v policejních zásazích vidět brutální násilí a v případě našich přítel ho naopak budeme velkoryse přehlížet.

Pokud jsem si všiml a pokud jsou agenturní zprávy přesné, nedošlo při demonstracích v Hongkongu, které trvaly jedenáct týdnů, k obětem na lidských  životech. Ve Francii ale ty oběti na lidských životech byly a bylo to dílem francouzských pořádkových sil. Bohužel.

Chápu, že pan Fischer upevňuje těmito svými prohlášeními, které pro čínskou administrativu jsou v zásadě jako bzučení komára a mají i takový reálný význam, svou pozici u našich rigidně antikomunistických občanů. Tedy těch, kteří z nějakých (mě neznámých) důvodů považují Čínu za hrozbu. Na věci je potřeba se dívat realisticky. Pokud by se Čína dostala do podobných problémů jako Francie a protesty a demonstrace by se rozšířily třeba do padesáti měst, byl by to problém, a to nejen pro čínskou vládu. Destabilizovat jednu ze dvou nejsilnějších ekonomik světa, by si mohl přát opravdu jenom idiot. To by mohlo opravdu nepěkně zacloumat i se světovou ekonomikou.