Je skoro s podivem, jak masopust sám, ale i nadcházející postní období nejsou marketingově téměř nijak využívány. Nezaznamenáte, že by vám v masopustní dny strkali vepřové pod nos a od Popeleční středy že by naopak vypukly reklamní zeleninové orgie. Zato si nebylo možné nevšimnout, že se letošní Popeleční středa kryla s novodobým marketingovým šlágrem, s módním svátkem sv. Valentýna. Člověk by řekl, že lásky čas je přece až na Prvního máje, jak o tom hezky veršoval už Karel Hynek Mácha. Ale s Valentýnem jsme takoví více světáčkovští. No, když to podpoří populační vývoj, proč ne.

Kde na křesťanské tradice určitě nezapomínají, to je Arménie. Arméni byli prvním národem světa, který ve své většině přijal křesťanskou víru. A jsou tam také nejstarší rotundy a baziliky světa. Některé z nich najdeme i v sousedním Ázerbajdžánu, protože Arménie se za ty dva tisíce let dosti zmenšila. Zásadně se zmenšila i loni, když Ázerbajdžán vojensky obsadil enklávu Náhorní Karabach, o kterou tyhle dva národy bojovaly v regulérních tankových a leteckých válkách už od dob Sovětského svazu. Ano, válka na Ukrajině není jediným konfliktem v postsovětském prostoru. Ta je nám o dost blíž, ale tisíce mrtvých má na svědomí i podkavkazský konflikt.

Z Ázerbajdžánu se v posledních letech stalo něco jako ropný emirát. Je to prosperující a sebevědomá země. Muslimská, pochopitelně, i když takovým tak trochu vlažným způsobem. Což jsem si potvrdil při návštěvě dvou pivovarů v Baku. Arméni tvrdí, že Azeři jsou při chuti a chystají proti Arménům regulérní válku, kterou by získali spojení e enklávou Nachičevan. Možná jsou to obavy oprávněné. Jestli totiž jistou rovnováhu zde přinášela v posledních desetiletích ruská podpora Arménie, pak po zahájení invaze na Ukrajinu ruská ochota hlídat mír v Arménii dosti opadla. Bližší košile než kabát. Navíc je Ázerbajdžán mocensky i etnicky spřízněn s Tureckem, se kterým si to Rusové nyní nechtějí rozházet.

Arméni tak zůstávají sami. Ale krajina pod Kavkazem světové velmoci (možná naštěstí) moc nezajímá, takže se tam patrně stane to, co se má stát. A nikdo tomu nezabrání. Když v Arménii před více než třemi desítkami let nadělalo děsivou pohromu zničující zemětřesení, svět se zajímal. A i u nás proběhla ohromná lidová humanitární akce na pomoc Arménům. Dnes o tamní situaci není zájem.

Zájem má ale celý svět o situaci v USA. Obrátky nabírá jeden z největších politických střetů v amerických dějinách. Někteří komentátoři nepokrytě fandí, jiní se snaží o poctivou analýzu. Ale skoro všichni se zabývají jen prezidentskou kampaní a děním kolem ní. Je to pochopitelné. Ale v USA jde o cosi mnohem většího než o jeden politický souboj. Ať už totiž tamní prezidentské volby dopadnou jakkoli, americká společnost zůstane dramaticky rozdělena. Jedna půlka už by ráda žila v budoucnosti, druhá si myslí, že osvědčené hodnoty a ctnosti jsou „dobré pro nás dost“.

Stejné rozdělení už se z USA přelévá i do Evropy a jejích národů. Je do značné míry přirozené a pochopitelné. Lidé se liší svými zájmy i svým světonázorem. Problém nastane tehdy, když pozbydou schopnosti spolu vůbec nějak komunikovat. Nebo už nastává?

Možná by to chtělo pod Kavkazem, v USA i u nás trochu popřemýšlet, kam až naše kulturní války mohou vést. A možná by chtělo zahájit malý půst a ten „boj o zítřek“ tak nežrat.