Nejvíce zatím zaujala těmito postoji:

• drahotu a možný nedostatek plynu a elektřiny mají občané v zimě vyřešit tím, že budou doma sedět ve dvou svetrech
  
• podle ní se vlády nemají starat o lidi, což řekla na otázku, jak má vláda pomáhat lidem, kteří se díky inflaci a drahotě dostávají do potíží
  
• rozplakala se v Senátu poté, co sama sebe dojala prosazováním zákona o manželství pro všechny

Extrémní inflace a extrémní nárůst základních životních potřeb dopadá na naprostou většinu obyvatel naší země. Pár procentům to může být jedno, protože jejich příjmy jsou tak vysoké, že současná inflace je pod jejich majetkové a finanční rozlišovací schopnosti. Zbytek zchudnul a chudne dál. Pro třetinu lidí jde o kritickou situaci, kdy třeba musí strpět, že je jejich dětem, nebo starým rodičům, bude zima nebo mají hlad. Jde o miliony lidí, kteří skutečně emočně i fyzicky trpí. Těm všem paní Pekarová vzkázala, že ji nezajímají. Nad jejich osudem slzy neroní, své potíže mají vyřešit vícero svetry a zejména neobtěžovat vládu. Vláda má totiž důležitější věci na práci, než starat se o středně a nízko příjmové vrstvy občanů. Tou klíčovou věcí, na které stojí svět paní Pekarové, je totiž formální akt manželství. Nejde jí o pouhé právní srovnání dopadů registrovaného partnerství s manželstvím, ale touží po tom, aby každý měl možnost emočně prožít radost z kulturní tradice - svatby. Ta byla až doposud tradiční výsadou muže a ženy. Nezajímají ji ani pocity lidí, kteří milují a váží si tradic. Jejich porušení pak vnímají velmi bolestně. Manželství pro všechny je důležitý a přitom marginální problém v situaci, které dnes musíme čelit a které čelí různou měrou celý západní svět. Jinak řečeno, kolika lidem to ohrožuje nebo zásadně komplikuje život? Díky neexistenci sňatku pro všechny nikdo není v ohrožení života a zdraví. Možná má nevelká skupina spoluobyvatel snížený pocit radosti z formalizovaného svazku. Ze skutečné svatby by se možná radovali o něco víc než z registrovaného partnerství. Jiná, mnohem větší skupina obyvatel, by naopak cítila smutek a pokoření ze zlikvidované kulturní tradice.

Když Římská říše stála blízko svému konci  a  vojska barbarů oblehla hradby věčného města, zasedal tamní senát a páni senátoři  se vášnivě hádali,  komu nechají na fóru postavit sochu. Pár hodin po té byli všichni povražděni a město vypleněno. Vždycky mi tato situace připadala nemožná a neuvěřitelná. Dnes ji díky paní Pekarové začínám chápat. Existují lidé ve vyznamných politických pozicích, kteří žijí ve zlaté bublině a a tak díky svému bohatství a přepychu, v němž se pohybují, ztratí jakýkoli kontakt s realitou. Bohužel,  jejich omezenost ohrožuje nás všechny.