Za Topolánkovy vlády, na podnět ministra spravedlnosti Pospíšila (tehdy ODS, dnes TOP 09), se do trestního zákona dostalo nové ustanovení o trestní odpovědnosti firem. Do té doby se razil princip, že trestný čin může spáchat jen konkrétní pachatel, či pachatelé a tito za své skutky, pokud se tyto prokážou, nesou i zodpovědnost. Tehdejší vláda tak naše trestní soudnictví obohatila o princip, že trestáni jsou i ti, kteří se ničeho nedopustili, o ničem nemají povědomost, jen měli tu smůlu, že třeba své peníze investovali do podniku, kde někdo z vedení spáchal nebo dokonce možná spáchal nějaký delikt. Ba co hůř, jsou trestáni i všichni zaměstnanci takové firmy a jejich rodinní příslušníci za to, že se opovážili v takové zlotřilé firmě pracovat. Samozřejmě pykají za to i obchodní partneři takové společnosti, protože ztrácí svého zákazníka nebo partnera.

Abychom této zrůdnosti porozuměli, zkusím si vypomoci případem nejmenované, ale konkrétní velké české firmy a není v tom vůbec sama. Takových případů jsou už dnes desítky. Vysocí manažeři firmy, akciové společnosti, se měli zaplést do ovlivňování veřejných zakázek. Kdo se v našem prostředí veřejných zakázek někdy pohyboval, ví, že všichni uchazeči o takovou práci se snaží získat co nejvíce informací předem a naklonit si zadavatele – město, kraj, ministerstvo minimálně tak, aby uchazeče neviděli v nepříznivém světle. Občas se stane, že se taková snaha nějaké firmy provalí nebo ji někdo udá, aby se zbavil konkurence, i když sám činí roky totéž.

Jde o formu znárodnění, kterou si Pospíšilovské paragrafy vypůjčili z roku 1948 a nemusel by se za ně stydět snad ani Klement Gottwald. Zástup nespravedlivě poškozených majiteli jen začíná. Dalším v řadě jsou stovky, v případě některých firem i tisíce zaměstnanců, jejichž pracovní místo je ohroženo nebo přímo zaniká. Třeba u největší stavební firmy v zemi se jedná asi o 2 tisíce lidí, další jsou pak tisíce jejich rodinných příslušníků a lidí z firem, které s touto úspěšnou firmou desetiletí spolupracují. Nedopustili se ničeho jiného než, že poctivě pracovali za mzdu. Náš milý státní represivní aparát je vyhodí na dlažbu – táhněte na pracák.

Tak se chová aparát žijící z daní vydřených jak z těchto firem, tak z jejich zaměstnanců. Aparát na rozdíl od těchto lidí totiž nic netvoří, jen konzumuje výsledky skutečné práce druhých. Stát se tím střílí do vlastní nohy, ale proč by to neudělal, když je ve hře něco tak posvátného jako boj s korupcí. Ta mezitím vesele bují dál, protože postiženou firmu obratem nahrazuje konkurence většinou vlastněná nadnárodním, globálním kapitálem, která záhy veškeré své zisky odvádí někam do daňových rájů. Nad tím náš represivní aparát zavírá oči, stejně jako nad tím, když se podezření z korupčního jednání dopustí nějaká nadnárodní firma. Těch se čeští prokurátoři bojí, protože u nich mohou nitky sahat hodně daleko a hodně vysoko a mohli by dostat přes prsty např. od „amerických“ poradců, kteří je učí jak s korupcí zatočit.

 A je to tady jako se vším podobným, tedy zdaněním nadnárodních gigantů, státními pobídkami a podporami nebo exekucemi – na všem někdo pohádkově vydělává a z Čechů vydřené peníze si odveze někam úplně jinam, mimo republiku. Bohužel mu k tomu pomáhá námi dobře placený státní aparát, který vlastně slouží jako převodová páka na prosté pracující a podnikající Čechy. Určitě se někdo ozve a začne tvrdit, že takový zákon po nás chtěla EU.

Je ale dobře se podívat, jak obdobná ustanovení prakticky fungují jinde, třeba v Německu. Tam si své národní firmy nelikvidují, pochopitelně. Pokud se manažeři dopustí korupčního jednání, jsou oni, i firmy kde pracují, odsouzeni k odpovídajícím finančním trestům a jede se dál. Majitelé nepřichází o svůj majetek, lidé o práci a konkurenční prostředí není deformováno ve prospěch nadnárodních monopolů, které díky své dominanci na trhu záhy zvyšují ceny pro zákazníky. V Německu státní instituce totiž svůj stát a své občany skutečně chrání, u nás slouží možná nevědomky někomu cizímu.