Nejprve při volbě prezidenta republiky společnost i její elity masově demonstrovaly, že pro ni minulé období komunismu už neznamená podstatný faktor a národ rozdělil svou přízeň mezi dva kandidáty spojované s bezpečnostními složkami minulého režimu. Frenetické nadšení, které zachvátilo liberální část společnosti po zvolení současného prezidenta, bylo přímo demonstrací nové éry, kdy stíny minulosti jsou ostentativně ignorovány a přímo programově přehlíženy.

Náhle vzplanuvší kauza soudce Fremra nás podivuhodně vrací zpátky. Kauzy, které před více než 35 lety jako mladík soudil, se jako Damoklův meč začínají vznášet nejen nad jeho hlavou, ale i nad hlavami jeho generačních kolegů, a to nejenom na Ústavním soudě. Není totiž jasné, proč by údajně morálně nevyhovujícímu soudci měl být zakázán pouze Ústavní soud, zatímco v soustavě obecných soudů by mohl působit.  

Senát, který všechny Pavlovy nominace servilně schválil, aby později právě někteří senátoři kauzu Fremr rozpoutali, jenom dokazuje, že druhá parlamentní komora je vším jiným, jen ne stabilizátorem politické scény a „radou moudrých“. Morální rozhořčení nad soudcem Fremrem od lidí, kteří většinou komunismus zažili jako děti, a obavy z jeho působení na Ústavním soudě od těch, kterým nevadily ani manipulace bývalého předsedy Ústavního soudu Rychetského s parlamentními volbami, jsou téměř úsměvné. Čeho horšího by se soudce Fremr na ÚS mohl dopustit?

Zastrašený prezident Pavel jmenování soudce Fremra pozastavil. Dobře ví, že právě se rozjíždějící hon na čarodějnice ohrožuje i jeho postavení a autoritu. Zřejmě tuší, že při jmenování ústavních soudců nikdy nešlo ani tak o tyto konkrétní osoby, ale především o toho, kdo je navrhuje, tedy o prezidenta republiky.  Útok na Fremra je především útokem na Pavla a signalizuje, že povolební idyla skončila. A může být hůře.

Co dělat s lidmi jako Fremr? Vávra si nebral žádné servítky

Protože se toho v souvislosti s Ústavním soudem a jeho minulostí v těchto dnech napovídalo mnoho, dovolím si zavzpomínat také, protože jsem se v éře prezidenta Václava Klause jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky na výběru kandidátů do Ústavního soudu podílel a účastnil se všech projednávání jejich kandidatur v Senátu.

I na prezidentu Klausovi bylo, aby v krátké době obměnil většinu soudců Ústavního soudu, kterým skončil mandát. Hned na počátku celého procesu se za mnou na Hrad dostavil jeden z tehdejších místopředsedů Senátu s požadavkem, že senátoři by byli rádi, aby s nimi prezident, než někoho navrhne, svůj návrh předjednával. Senát nechtěl tedy pouze kandidáty schvalovat, jak mu určuje ústava, ale chtěl hovořit i do jejich výběru, který základní zákon svěřuje prezidentovi. To Václav Klaus odmítl a Senát mu to neodpustil. Postupně zamítl 9 jeho návrhů a současně jej paradoxně obvinil, že nevykonává řádně své povinnosti a urychleně neobsazuje uvolněná místa soudců.

Schvalování kandidátů na soudce ve výborech i na senátním plénu bylo pro mě skutečně velmi frustrující a smutnou zkušeností. Patrná byla snaha Klausovy kandidáty znemožnit, dehonestovat a poškodit. Advokáti byli dehonestováni za klienty, které zastupovali, jako by kvůli tomu oni sami byli také zločinci. Dokonce padl výrok, že by advokáti neměli být do Ústavního soudu připuštěni vůbec, neboť prý „překrucují právo“. A tak byl dvakrát zamítnut známý a úspěšný advokát Aleš Pejchal, pozdější dlouholetý soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, neprošel nedávný ministr školství dnešní vlády doktor Balaš, Senát zamítl legendu ústavního práva a obnovitele jeho katedry po Listopadu 1989 prof. Pavlíčka, po roce 1968 perzekvovaného minulým režimem, a dqalší kvalitní osobnosti. Vzpomínám na plačící úctyhodnou profesorku práva na slyšení senátních výborů, šokovanou útoky na svou osobu a atmosférou jednání. Konečně vrcholem byl hanopisný anonym proti jednomu z kandidátů, rozšířený na plénu Senátu těsně před hlasováním. Jeho lživost byla sice prokázána, ale až po hlasování, které rozhodl.

Nebylo divu, že o absolvování této tortury s potenciálem navždy pochroumat reputaci a profesní postavení neúspěšného kandidáta mnoho adeptů nestálo. Celá tato smutná historie o lidské malosti a politické zaslepenosti je dnes lapidárně vzpomínána v médiích větou, že prezident Klaus prý pozdě a liknavě doplňoval Ústavní soud.

Jiří Weigl: Fialovi eurofederalisté a internetová naděje

Je smutné, že názory a ideové zakotvení ústavních soudců hrají v přístupu Senátu většinou minimální roli. Údajně pravicový Senát nemá žádný problém s pokrokářskými kandidáty silně levicového prezidenta, což platilo i v éře prezidenta Zemana, kde narážely na odmítnutí spíše konzervativnější osobnosti, a to z důvodů nikoliv ideových.

Kauza Fremr ukazuje, že se ve vztahu k minulosti česká politika účelově motá v kruhu. Jediným jejím přínosem může být to, že různé dnešní kariéristické figury v justici, které iniciativně vynášejí tvrdé rozsudky v novodobých politických kauzách, kriminalizující vládě nepohodlné názory a výroky, by si mohly na jejím základě uvědomit, že jsou jejich činy morálně stejně odsouzeníhodné, jako výroky soudců v politických procesech za minulého režimu, a mohou se jim i po desetiletích vrátit jako těžko odstranitelná skvrna na kariéře.