Svátek má: Václav

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Vražda půdy

Stačí málo, abychom přišli o život v půdě. Zemědělská chemie ani nemusí být agresívní, žádný novičok.

Nasypte do brázdy minerální dusíkatá hnojiva a pozorujte půdní systém, který byl plný mikroorganismů - přestává fungovat. Mluvilo se o tom na česko-německém sympoziu Živé zemědělství.

Sympozium Živé zemědělství za účasti českých a německých odborníků ukázalo rizika toho, čemu říkáme dost alibisticky zemědělství „konvenční“, a proti tomu výhody zemědělství organického, které bere ohled na živou půdu i zdraví lidí. Povzbudila informace, že do roku 2030 má být jak v Česku, tak v Německu, organické zemědělství rozšířeno na 25 procent zemědělské půdy.


Vracím se k nesmírně zajímavému mezinárodnímu setkání, které v Praze uspořádala Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti. Postavilo vedle sebe vedoucí osobnosti teorie a praxe organického zemědělství obou zemí. Českou stranu zastupoval ing. Jiří Urban, šéf rostlinné sekce Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZUZ) a ing. Jaroslav Záhora, CSc. z Mendelovy univerzity v Brně. O německých expertech jsem se zmiňoval už v předchozím příspěvku na toto téma.

Byli jimi Martin von Mackensen, který vede Zemědělskou školu biodynamického zemědělství spolu s německou biodynamickou organizací Netzwerk biodynamische Bildung na statku Dottenfelderhof (www.dottenfelderhof.de) u Frankfurtu nad Mohanem, a biodynamický zemědělec Klaus Strüber z Luisenhofu, zastupující síť solidárních potravinových iniciativ Solidarische Landwirtschaft (SoLaWi) (www.solawi-luisenhof.com) , což je speciální typ bedýnkářů.  

Jiří Urban sám sebe označuje za lobbyistu organického zemědělství. Instituce, ve které působí, je také certifikační autoritou pro bioprodukci. Ale teď nejde jen o nějaká razítka. „Jestli něčím začít,“ radí, „pak bez herbicidů.“ Pustit se do mechanického odplevelování. K tomu Martin von Markensen dodává, že je to třeba udělat, když plevel klíčí mezi řádky, než zakoření. Ekologické zemědělství nepovoluje žádné herbicidy.

Větším problémem je rozvrat zemědělské soustavy. Dříve byl základem statek, který měl rostlinnou i živočišnou výrobu. Dokázal využít i méně úrodné části svých pozemků třeba na pastviny. Dnes jsou podniky specializované a pro polaře to znamená ztrátu přirozených hnojiv a vyřazení krmivových plodin, které zároveň vylepšují půdu. Všude vládne maximalizace výnosů, která znamená přetěžování rostlin i zvířat. Dojnice vydrží jen dvě tři laktace, pak musí pryč. Půda je utužená obrovskými stroji. Takto zdevastovaná půda není schopná pohltit vodu a vyživovat rostliny, ty se pak musí hnojit na list.



Za takové situace jsme vděční i za drobné ostrůvky pozitivní deviace. „I zahrádkáři a zelináři na malých rozlohách mají pro krajinu obrovský přínos,“ tvrdí Urban. Ve statistikách je vykazováno, že česká ekologická produkce se už rozšířila na 16 procent zemědělských ploch, ale devět desetin tvoří trvalé travní porosty. „Zaplat pámbu aspoň za to ekologické seno,“ poznamenává k tomu Urban. Jde totiž taky o tu půdu pod ním.

Půda není jen mrtvá hlína, ale také živé společenství kolem minerálů. Základem společenského života rostlin a půdních organismů je rhizosféra, tenká vrstvička půdy přiléhající ke kořenům. Situace v rhizosféře může být odlišná od poměrů v půdě vzdálenější od kořenů. Kořeny pracují oběma směry, posílají živiny rostlině, tím odebírají z okolí potřebné ionty a vodu, ale také něco vylučují (kořenové exudáty), a to je zase potrava pro půdní život kolem rostlin. Stále častěji se mluví i o vzájemné komunikaci.

Přibývá dokladů, jak takové kořenové exudáty ovlivňují aktivitu mikroorganismů v půdě. Jedná se o symbiotické procesy, mikroorganismy jsou přitahovány organickými látkami v okolí kořenů a na oplátku poskytují minerální látky a využitelné formy dusíku. Když to takhle funguje, rostlina prosperuje zadarmo. Avšak když v půdě tyto životodárné procesy chybí, pole s plodinami se neobejde bez nákladných vkladů energie, chemických přípravků a vody.

Jak nám Jiří Urban vysvětlil, už pouhé hnojení minerálnímu hnojivy může život v půdě zabít. Rostlina, která je krmena dusíkem z fabriky, „ztrácí zájem“ o výměnu živin kořenovým systémem a mikroorganismy, které na tom závisí, hynou. Nazval bych to vraždou půdy.

Půda se stává pouhým substrátem, do kterého musíme vše potřebné dodávat zvnějšku. Je to drahé, ale nejen to. Zdaleka to nedokážeme tak přesně kalibrovat jako vyvážený půdní systém, a tak spousta minerálních hnojiv je z pole vyplavena, a pak už jen škodí v pitné vodě, v rybnících a řekách nebo při podpoře plevelů v příkopech. Oslabené plodiny v monokultuře potřebují také spoustu ochranných látek, a tak tu jedovatou chemii najdeme všude, i mimo pole. Analýzy potvrdily, že z pitné vody se pesticidy ani nedají dokonale odstranit.

„Potřebujeme multifunkční zemědělství,“ burcuje Urban, „zemědělství, které musí nabídnout víc než pouhou výrobu potravin.“ Takové zemědělství má také ekonomické cíle, ale vedle nich i cíle ekologické, sociální a sleduje i bezpečnost potravin.

Pokud jde o ekonomické cíle ekologického zemědělství, charakteristické je spoléhání na místní zdroje a orientace na dlouhodobou jistotu výnosů či schopnost překonávat slabší roky.  Nelze všechno řešit pytli chemie, ostatně, ani té není nekonečně. Začíná být problém třeba s fosforem, ložiska minerálů, která se využívají průmyslově, jsou omezená. Fosfor je však v určité méně dostupné formě i v půdě a rostliny si s ním ve spolupráci s mikroorganismy poradí, pokud k tomu dostanou příležitost.


Zemědělství, které nekončí rychlým vybydlením krajiny, ale je opravdu dlouhodobě udržitelné, tak sleduje i ekologické cíle, jako je větší biodiverzita, fungující ekosystémy, stabilita. Další cíle jsou sociální, jako je využití vlastních pracovních sil, regionalita, regionální rozvoj, zachování osídlení venkova. Roste význam bezpečnosti potravin a jejich kvality (potřebujeme například méně dusičnanů a více vlákniny).

Ekologické zemědělství je teď na rozcestí. Přitažlivost oboru si uvědomují mnozí, ale rádi by to zvládli nějakou snazší cestou, zkratkou. Proto se vynořují pojmy jako precízní nebo integrované zemědělství. Podle Urbana je to často prázdná bublina, kdy se nakonec stejně sáhne po herbicidech. To je v ekologickém zemědělství nepřípustné.

Nicméně trend je jasný a jak Česko, tak Německo počítají s výrazným rozšiřování ploch pro ekologické zemědělství. V obou zemích mají vzrůst na 25 procent zemědělské půdy. V Česku výrazně poroste i ona složka na orné půdě, tedy nejen pastviny. Urban v tom vidí průkopnictví na pomezí výzkumu: „Ekologické zemědělství je laboratoří zemědělské výroby,“ která se musí vypořádat například s nezničitelnými (rezistentními) plevely a hledat cestu k nechemické ochraně rostlin.

Přednáška končí a já má hlavu jak včelín. Hlavní Urbanova věta zazněla závěrem: Už to, že se přestanou používat průmyslové herbicidy a rychle rozpustná hnojiva povede k rychlému ozdravení půdy. Já k tomu dodám: Jinak směřujeme ke katastrofě. Už jsme popsali, jak použití minerálního dusíku rozvrací vazbu s mikroorganismy a vyhladovělá půda hyne. Co předáme příštím generacím? Divme se mládeži, že protestuje, když totálně ignorujeme její zájmy
.

Zbyněk Fiala