Kanada se začíná od Spojených států odklánět. Ne politickými prohlášeními, ale obchodními čísly. Premiér Mark Carney chce s Evropou vytvořit „unikátní alianci“ a Evropská komise dokonce otevřela možnost, že by se Kanada stala prvním „přidruženým členem“ EU. Za historicky znějícím gestem je velmi praktický důvod. Ottawa už nechce být ekonomicky a strategicky odkázána téměř výhradně na jediného souseda.

Problém je v tom, že sedm z deseti kanadských exportních dolarů stále míří do Spojených států. Desítky let propojené továrny, energetické sítě, dopravu a obranný systém nelze přestavět jednou cestou premiéra do Evropy.

Kanada už skutečně hledá cestu pryč od USA

Posun není pouze symbolický. Podíl USA na kanadském zbožovém exportu klesl ze 75,9 procenta v roce 2024 na 71,7 procenta v roce 2025. Kanadský vývoz do ostatních zemí přitom loni vzrostl o 17,2 procenta. Ještě výraznější změnu ukázal letošní červenec, kdy rekordních 33,7 procenta kanadského exportu zamířilo mimo Spojené státy.


Evropa chce kanadské suroviny, Kanada evropské zbraně

Sbližování má přesto velmi konkrétní logiku. Evropa hledá bezpečnější zdroje kritických surovin, energie a obranných technologií. Kanada disponuje rozsáhlými zásobami uranu, niklu, mědi, potaše a dalších strategických surovin a má potenciál rozšířit vývoz LNG. Brusel tak v Kanadě vidí možnost snížit část závislosti na Číně a Rusku. Ottawa naopak získává alternativní zákazníky, investory a dodavatele technologií.

Ještě výraznější je změna v obraně. Kanada se připojuje k britské Joint Expeditionary Force a při modernizaci armády stále více hledá evropské možnosti. Do užší spolupráce s EU mají patřit obranný průmysl, kritické suroviny, umělá inteligence, energetika i vesmírné technologie. To je významný posun. Kanada byla po desetiletí jedním z nejpevněji integrovaných bezpečnostních partnerů Spojených států. NORAD společně chrání severoamerický vzdušný prostor a obranné průmysly obou zemí jsou hluboce provázané. Kanadský obrat má proto své limity. Evropa může získat větší část kanadských zakázek. Nemůže ale změnit geografii Severní Ameriky.

Velká evropská nabídka zatím nemá ani právní obsah


Navíc existují velmi praktické překážky. Kanada má hospodářská pravidla a dodavatelské řetězce dlouhodobě propojené s USA. Čím hlouběji by se integrovala do evropského trhu, tím častěji by musela řešit, zda se přizpůsobí americkým, nebo evropským standardům. Rozdíly existují i v zemědělství, telekomunikacích a dalších regulovaných sektorech. Velké politické gesto tak může narazit na realitu.

To ale neznamená, že se nic zásadního neděje. Kanada nemusí Spojené státy Evropou nahradit. Stačí, pokud vytvoří dostatečně silné alternativní vazby, aby Washington přestal být partnerem, bez něhož se její ekonomika prakticky neobejde. Evropa sleduje podobný cíl opačným směrem. Hledá suroviny mimo Čínu, energii mimo Rusko a v některých oblastech také větší bezpečnostní nezávislost na Spojených státech.

Proto možná není nejdůležitější otázkou, zda Kanada někdy skutečně získá nálepku „přidruženého člena EU“. Mnohem důležitější je, proč se o takové možnosti vůbec začalo vážně jednat. Kanada i Evropa totiž začínají budovat pojistky pro svět, v němž už Spojené státy nepovažují za partnera, na kterého lze bezpodmínečně spoléhat. A to je podstatně větší změna než nový diplomatický titul.



Zdroje: 1. Reuters – Kanada a EU narážejí na limity užšího spojenectví⁠; 2. Reuters – co by mohlo znamenat přidružené členství Kanady v EU⁠; 3. Statistics Canada – kanadský zahraniční obchod za rok 2025⁠; 4. Statistics Canada – kanadský zahraniční obchod v červenci 2026⁠; 5. Evropská komise – obchodní vztahy EU a Kanady a výsledky CETA⁠