Evropská unie stojí před bezpečnostním paradoxem, který může být nakonec závažnější než nedostatek tanků nebo raket. Čím více chce být vojensky nezávislá na Spojených státech, tím více zjišťuje, že moderní obrana už nestojí pouze na zbraních. Stojí na datech, cloudech, umělé inteligenci, softwaru, výpočetní infrastruktuře a schopnosti propojit senzory, velitelství a zbraňové systémy do jediné sítě. V těchto oblastech je evropská závislost na amerických technologiích mimořádně hluboká.

Evropská komise proto v červnu představila návrh Cloud and AI Development Act. Cíl je z bezpečnostního hlediska pochopitelný: výrazně zvýšit evropskou kapacitu datových center, podporovat vlastní cloudové a AI technologie a snížit strategickou závislost na poskytovatelích ze třetích zemí. Komise otevřeně konstatuje, že přílišná závislost na mimoevropských cloudových službách představuje významné riziko pro digitální autonomii a odolnost Unie. Do pěti až sedmi let chce nejméně ztrojnásobit kapacitu evropských datových center.

Návrh vytváří čtyři úrovně cloudové a AI suverenity. Na první mají být data zpracovávána a ukládána na infrastruktuře umístěné v EU. Druhá vyžaduje prokázání nezávislosti na třetích zemích a transparentnost softwarového dodavatelského řetězce. Třetí počítá s vlastnictvím a kontrolou poskytovatele z EU a dalšími podmínkami, i když Komise může za stanovených okolností uznat také poskytovatele ze třetí země. Nejvyšší čtvrtá úroveň požaduje plnou transparentnost a kontrolu softwarového řetězce a absenci zásahu třetí země. Komise současně zdůrazňuje, že drtivá většina cloudového trhu má zůstat zahraničním partnerům otevřena.

Na papíře je to logický krok ke strategické autonomii. Brusel ale narazil na nepříjemnou vojenskou realitu. Podle Financial Times část evropských obranných představitelů varuje, že příliš rychlé omezení amerických technologických společností může evropské armády místo posílení oslabit. Evropské alternativy podle kritiků zatím v některých oblastech nedosahují schopností amerických poskytovatelů a tvrdá pravidla by mohla komplikovat interoperabilitu s NATO i provoz některých systémů navázaných na americké digitální prostředí.

Cloud už není kancelářská služba. Je součástí bojiště

Spor o evropskou technologickou suverenitu se tak mění z ekonomické debaty v bezpečnostní problém. Moderní armáda vytváří obrovské množství dat. Radary, družice, bezpilotní prostředky, letadla, protivzdušná obrana, elektronický boj, logistika a zpravodajské systémy musí informace nejen získávat, ale také ukládat, zpracovávat, vyhodnocovat a během několika sekund předávat tomu, kdo je potřebuje.


Pokud je digitální infrastruktura součástí obrany, je strategicky riskantní být v ní dlouhodobě závislý na společnostech podléhajících právu a politickým rozhodnutím jiné země. Pokud ale evropské armády příliš rychle přejdou na méně vyspělé, kapacitně slabší nebo s aliančními systémy hůře propojené alternativy, mohou svou okamžitou vojenskou účinnost naopak snížit. Evropa se tak může dostat do absurdní situace: bude technologicky suverénnější na papíře, ale méně schopná vést moderní válku. To je hranice, na níž se politická představa strategické autonomie střetává s vojenskou realitou.

F-35 ukazuje, že závislost nekončí nákupem letadla

Nejcitlivějším příkladem je F-35. Financial Times uvádějí, že právě propojení některých vojenských systémů včetně F-35 s americkým technologickým prostředím patří mezi argumenty obranných představitelů proti příliš restriktivnímu pojetí nových evropských pravidel.

Není správné z toho vyvozovat, že provoz každého evropského F-35 přímo závisí na komerční službě některého amerického cloudového gigantu. Podstata problému je širší. Moderní bojový letoun už není izolovaným kusem vojenské techniky, ale součástí rozsáhlého softwarového, datového, logistického a aliančního ekosystému.


To mění význam vlastnictví zbraně. Evropská země může zaplatit miliardy eur a právně vlastnit letadlo, radar nebo raketový systém. Pokud ale jeho dlouhodobá účinnost závisí na aktualizacích, datových službách, softwarovém ekosystému, náhradních dílech, americké certifikaci nebo dalších externích schopnostech, není otázka strategické autonomie vyřešena podpisem kupní smlouvy.

Evropa může vlastnit hardware a stále nevlastnit celý systém, který mu dává vojenskou hodnotu. Tím se tento problém propojuje s předchozími dvěma články. Washington žádá Evropu, aby za svou bezpečnost platila více. Evropské země skutečně dramaticky zvyšují obranné rozpočty.

Pokud ale nové stovky miliard použijí na technologie, jejichž dlouhodobý provoz zůstává navázán na americký software, digitální infrastrukturu, servis nebo aktualizace, může Evropa paradoxně vydávat na obranu mnohem více a současně prohlubovat svou technologickou závislost na Spojených státech. Tentokrát navíc nejde pouze o to, zda Washington v krizové situaci pošle Evropě další rakety. Jde o mnohem hlubší otázku, kdo kontroluje digitální nervový systém evropské obrany.

Evropa si nemůže dovolit ani závislost, ani rychlé odstřižení

Brusel proto stojí před volbou, která nemá jednoduché řešení. Jednou možností je dál ve velkém využívat americké technologie. Krátkodobě je to často technologicky, vojensky i ekonomicky nejjednodušší cesta. Microsoft, Amazon a Google disponují obrovskými cloudovými kapacitami, globální infrastrukturou, rozsáhlými softwarovými ekosystémy a investují obrovské částky do umělé inteligence. Jejich technologie jsou navíc přirozenou součástí širšího západního digitálního prostředí.


Evropské alternativy současně začínají vznikat. Francouzský OVHcloud získal bezpečnostní kvalifikaci SecNumCloud pro svou veřejnou cloudovou nabídku a plánuje certifikovanou platformu rozšířit mimo Francii také do Německa, Itálie a Polska. To evropským státním institucím a regulovaným sektorům nabízí další možnost pro ukládání a zpracování citlivých dat.

Přesto je iluzí představovat si, že Evropa během několika let jednoduše nahradí americké technologické giganty. Rozdíl není pouze ve velikosti datových center. Jde o software, čipy, AI modely, vývojářský ekosystém, kybernetickou bezpečnost, služby, investiční kapacitu a desítky let budované vazby zákazníků na jednotlivé platformy. Vybudovat skutečnou evropskou digitální alternativu proto může být obtížnější než otevřít novou továrnu na munici.

V tom leží největší problém evropské strategické autonomie. Evropa dlouho diskutovala o tom, zda dokáže vyrábět vlastní tanky, letadla a rakety. Moderní válka ale posouvá otázku jinam. Stále důležitější bude, kdo vlastní data, kdo provozuje cloud, kdo kontroluje software, kdo poskytuje výpočetní výkon a kdo dokáže systém v průběhu války aktualizovat.


Úplné odstřižení od amerických technologií by dnes mohlo evropskou obranu oslabit. Zachování dnešní míry závislosti ale znamená přijmout, že značná část budoucí evropské vojenské síly bude stát na technologiích, nad nimiž evropské státy nemají konečnou kontrolu.

To je skutečná past. Evropa může zvýšit obranné rozpočty o stovky miliard, nakoupit moderní letadla, rakety a radary a stále zjistit, že nejcitlivější část její vojenské závislosti není vidět na přehlídce ani na letišti. Je ukrytá v datových centrech, softwarových aktualizacích, algoritmech a sítích, bez nichž se jednotlivé zbraně nedokážou spojit do jednoho fungujícího systému.

Digitální autonomie proto může být nakonec obtížnější než výroba vlastního tanku nebo rakety. Pokud se Evropa od amerických technologií odstřihne příliš rychle, může oslabit svou obranu. Pokud se od nich neodpoutá vůbec, může za obranu utratit stovky miliard eur a přesto zůstat strategicky závislá na Washingtonu. Tento rozpor rozhodne, zda evropská strategická autonomie jednou bude skutečnou schopností, nebo pouze drahým politickým heslem.



Zdroje: 1. Evropská komise – Cloud and AI Development Act⁠; 2. Evropská komise – návrh Cloud and AI Development Act⁠; 3. NATO – Alliance Digital Strategy⁠; 4. Evropská komise – Sovereign Cloud Framework⁠; 5. Reuters – OVHcloud získal bezpečnostní certifikaci SecNumCloud⁠