České zdravotnictví má v roce 2027 hospodařit s rekordními 605 miliardami korun z veřejného zdravotního pojištění. Přesto zůstává zásadní otázkou, zda stát a zdravotní pojišťovny dostatečně rozlišují mezi množstvím poskytované péče a jejím skutečným přínosem pro pacienty. Nemocnice vykazují hospitalizace, operace a další služby, podle kterých získávají úhrady. Ekonomický přínos úspěšné léčby, která zabrání komplikacím, opakovaným hospitalizacím nebo invaliditě, však systém nedokáže vždy odpovídajícím způsobem ocenit.

Ministerstvo zdravotnictví proto připravuje reformu, která má postupně více spojovat financování s kvalitou a výsledky léčby. Cílem je nejen poskytovat zdravotní péči, ale také sledovat, zda skutečně pomáhá a kolik stojí její celkový průběh. Změna však přináší závažný problém. Výsledek léčby nezávisí pouze na nemocnici, ale také na závažnosti onemocnění, zdravotním stavu pacienta a dalších okolnostech. Nesprávně nastavené odměňování by tak mohlo poškodit pracoviště, která léčí nejtěžší případy.

České veřejné zdravotní pojištění využívá kombinaci několika způsobů financování. Vedle plateb za jednotlivé výkony existují kapitační úhrady praktickým lékařům, paušální platby a úhrady hospitalizačních případů podle systému CZ-DRG. Ten zohledňuje diagnózu, náročnost léčby a další charakteristiky případu. Není tedy správné tvrdit, že nemocnice dostávají zaplaceno pouze za počet jednotlivých výkonů. Přesto se významná část financování odvíjí od objemu a struktury poskytované péče, nikoli přímo od jejího dlouhodobého výsledku.

Dobře je to patrné například u operací kyčelních a kolenních kloubů. Samotná operace představuje pouze část léčby. Následuje rehabilitace, případně další vyšetření nebo léčba komplikací. Pro pacienta je přitom rozhodující, zda znovu chodí, obnoví soběstačnost a nepotřebuje další zákrok. Z ekonomického hlediska je proto důležité sledovat celkové náklady léčby, nikoli pouze cenu operace.


Rozdíly v efektivitě ukazují také mezinárodní údaje. Podle OECD připadalo v České republice 592 potenciálně odvratitelných hospitalizací na sto tisíc obyvatel, zatímco průměr organizace činil 473. Naopak třicetidenní úmrtnost po akutním infarktu dosahovala v Česku 5,2 procenta oproti průměru OECD 6,5 procenta. České zdravotnictví tedy dosahuje rozdílných výsledků podle jednotlivých oblastí. Problémem není plošně nízká kvalita, ale nedostatečné využívání informací o skutečných výsledcích při rozhodování o financování.

Data existují. Samotná úmrtnost ale kvalitu nemocnice neprokáže

Česká republika již disponuje rozsáhlými údaji o výsledcích léčby. Kancelář zdravotního pojištění prostřednictvím Portálu ukazatelů kvality zdravotních služeb zveřejňuje například výsledky chirurgických zákroků, komplikace, úmrtnost a údaje o péči po cévních mozkových příhodách. Analýza pacientů s cévní mozkovou příhodou za rok 2024 ukázala významné rozdíly mezi zdravotnickými zařízeními. Současně však upozornila na potřebu zohlednit závažnost stavu při přijetí. Proto byly do hodnocení zahrnuty také údaje podle neurologické škály NIHSS, která umožňuje přesnější srovnání výsledků u různě závažných případů.


Stejně nebezpečné by bylo mechanické finanční postihování komplikací. Každý medicínský zákrok má určitá rizika a jejich výskyt automaticky neznamená chybu. Pokud by nemocnice nedostávala odpovídající úhradu za nezbytnou intenzivní péči, mohl by špatně nastavený systém vytvářet tlak na omezování nákladné léčby. Hodnocení kvality proto musí spojovat více ukazatelů. Vedle úmrtnosti a komplikací je důležitý funkční stav pacienta, kvalita života, opakované hospitalizace, délka rekonvalescence a potřeba další zdravotní péče. Výsledky musí být upraveny podle rizikovosti pacientů a posuzovány v dostatečně dlouhém období.

První konkrétní změny přináší úhradová vyhláška pro rok 2027. U pacientů po cévní mozkové příhodě zavádí bonifikaci za vykazování funkčního stavu podle modifikované Rankinovy škály. Ta hodnotí míru soběstačnosti pacienta po prodělaném onemocnění. Další pobídky se týkají například proočkovanosti zdravotnických pracovníků proti chřipce. Jde o posun směrem k lepšímu hodnocení kvality, ale zatím především prostřednictvím sběru údajů a podpory vybraných postupů. Odměna za vykazování zdravotního stavu ještě není odměnou za skutečně lepší výsledek léčby. K tomu bude nutné vytvořit spolehlivou metodiku a zajistit srovnatelnost jednotlivých nemocnic.

Reforma má změnit financování. Nesmí trestat těžké pacienty

Ministerstvo zdravotnictví představilo 22. září reformu Moderní veřejné zdravotní pojištění 2030. Jejím cílem je posílit odpovědnost zdravotních pojišťoven za dostupnost, kvalitu a efektivitu péče. Současně mají vzniknout podmínky pro víceleté dohody, společné plánování nemocniční sítě a větší využívání zdravotnických dat. Podle představeného harmonogramu mají první legislativní změny projít Parlamentem v roce 2027 s předpokládanou účinností od roku 2028. Reforma tedy zatím představuje připravovanou změnu, nikoli již fungující systém financování podle výsledků léčby.


Česká reforma by proto měla postupovat po jednotlivých diagnózách a léčebných postupech, u nichž existují dostatečně kvalitní data. Vhodným začátkem mohou být operace kloubů, léčba srdečního selhání nebo péče po cévní mozkové příhodě. Zde lze sledovat nejen provedené výkony, ale také opakované hospitalizace, soběstačnost pacientů a dlouhodobé zdravotní výsledky. Současně je nezbytné zachovat odpovídající financování složitých a rizikových případů. Specializovaná pracoviště nesmějí být ekonomicky znevýhodněna jen proto, že léčí závažněji nemocné pacienty. Jinak by reforma mohla vést k odmítání náročné péče nebo k jejímu přesouvání mezi nemocnicemi.

Ani úspěšná léčba přitom nemusí automaticky znamenat okamžitou finanční úsporu. Moderní postup může být dražší, ale pacientovi přinese více let života, vyšší soběstačnost nebo nižší riziko invalidity. Skutečná hodnota zdravotnictví proto musí spojovat zdravotní výsledky s celkovými náklady na jejich dosažení.

Český systém veřejného zdravotního pojištění stojí před obdobím, kdy rostoucí náklady a stárnutí populace budou vyžadovat efektivnější využití prostředků. Pouhé navyšování úhrad tento problém dlouhodobě nevyřeší. Stejně tak jej však nevyřeší mechanické odměňování nemocnic podle několika statistických ukazatelů. Rozhodující není, kolik vyšetření a operací zdravotnictví vykáže, ale zda pacient dostane potřebnou péči včas a s co nejlepším výsledkem. Pokud se podaří kvalitu spolehlivě měřit a spravedlivě promítnout do financování, může reforma zvýšit efektivitu celého systému. Bez správných pravidel však hrozí, že místo lepší léčby přinese další administrativu a ekonomický tlak na nemocnice, které pečují o nejtěžší pacienty.



Zdroje: 1. Ministerstvo zdravotnictví – Reforma veřejného zdravotního pojištění 2030; 2. Ministerstvo zdravotnictví – Úhradová vyhláška pro rok 2027; 3. Ministerstvo zdravotnictví – Klasifikační systém CZ-DRG 2026⁠; 4. Kancelář zdravotního pojištění – Ukazatele kvality péče o pacienty po cévní mozkové příhodě⁠; 5. Kancelář zdravotního pojištění – Výsledky chirurgické péče; 6. OECD – Health at a Glance 2025, Česká republika⁠; 7. Health Policy – Systematický přehled účinnosti plateb podle kvality