Polská vláda premiéra Donalda Tuska se dostala do vážné konfrontace s prezidentem Karolem Nawrockým kvůli obsazení a vedení Ústavního tribunálu. Instituce, která má dohlížet na dodržování ústavy, se sama ocitla uprostřed mocenského střetu. V jejím sídle zasahovala policie, soudci zpochybňují pravomoci svých kolegů a prokuratura prověřuje trestní oznámení týkající se představitelů obou táborů. K událostem se vyjádřila také Evropská komise, která podpořila právo polského parlamentu jmenovat nové ústavní soudce. Tuskova vláda tvrdí, že napravuje důsledky zásahů předchozího kabinetu do justice. Její odpůrci však namítají, že sama postupuje způsobem, který může být v rozporu s ústavním pořádkem.

Události ve Varšavě mají širší význam než personální změny v jedné soudní instituci. Dotýkají se pravomocí vlády, prezidenta a parlamentu, ale také vztahu mezi národní ústavou a závazky vyplývajícími z členství v Evropské unii. Polsko se tak znovu dostává do situace, kdy se různé politické reprezentace dovolávají ochrany právního státu, přestože se zásadně rozcházejí v tom, kdo a jak má jeho pravidla prosazovat.

Bezprostřední příčinou nynější krize je postup soudkyně Anny Korwin-Piotrowské, která se na konci října ujala řízení Ústavního tribunálu a rozhodla o pozastavení výkonu funkcí dosavadního předsedy Bogdana Święczkowského a jeho zástupce Bartłomieje Sochańského. Oba její pravomoc odmítají a považují svůj odchod za nezákonný. Prezident Nawrocki se postavil na jejich stranu a kroky nové skupiny soudců označil za pokus o protiprávní převzetí ústavní instituce.

Napětí vyvrcholilo v noci z 30. na 31. října, kdy prezident přerušil zahraniční cestu a vrátil se do Varšavy. V budově tribunálu následně došlo ke konfrontaci, jejíž průběh jednotliví účastníci popisují odlišně. Prezidentská kancelář hovoří o napadení hlavy státu, zatímco prokuratura prověřuje také podezření z násilného jednání vůči soudcům. Následující dny přinesly další trestní oznámení a vzájemná obvinění z překračování pravomocí.


Takové vysvětlení však samo o sobě neodpovídá na otázku, kde končí oprávněná ochrana soudní moci a začíná politické zasahování do jejího fungování. Vláda má povinnost zajistit, aby soudy mohly nezávisle rozhodovat. Zároveň ale musí respektovat zákonné hranice vlastních pravomocí. Jestliže o vedení ústavního soudu rozhodují soupeřící skupiny soudců a do jejich konfliktu přímo vstupují nejvyšší političtí představitelé, důvěra v nestrannost justice tím trpí bez ohledu na to, která strana svůj postup označuje za obranu demokracie.

Brusel podpořil parlament. Polská ústava ale neztrácí význam

Evropská komise se k událostem vyjádřila prostřednictvím eurokomisaře pro demokracii, spravedlnost a právní stát Michaela McGratha. Ten zdůraznil, že polský Ústavní tribunál musí fungovat v souladu s polskou ústavou i judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Připomněl rovněž stanovisko Benátské komise, podle něhož jmenování nových soudců náleží polskému Sejmu.

„Má to význam pro každého polského občana a zajistit to přísluší polským orgánům,“ uvedl McGrath. Evropská komise tím podpořila pravomoc parlamentu obsazovat soudcovská místa, nikoli však výslovně všechny kroky, které v posledních dnech podnikli Tuskovi spojenci. Jednoznačné stanovisko například nezaujala k rozhodnutí o pozastavení funkcí dosavadního vedení tribunálu.

Postoj Bruselu přesto vyvolává otázky, které se netýkají pouze Polska. Evropská unie má oprávněný zájem na nezávislosti soudů a dodržování právního státu ve všech členských zemích. Tyto principy jsou zakotveny ve smlouvách, k nimž se státy dobrovolně připojily. Organizace soudnictví a konkrétní pravidla fungování ústavních institucí však zůstávají ve značné míře v pravomoci jednotlivých zemí. Evropské orgány proto musí své požadavky opírat o jasný právní základ a respektovat rozdělení kompetencí mezi Unii a členské státy.


Současně nelze přehlížet okolnosti, které dnešnímu konfliktu předcházely. Polská justice čelí politickému tlaku už od roku 2015, kdy tehdejší vláda Práva a spravedlnosti prosadila změny v obsazování a fungování Ústavního tribunálu. Některé z nich se staly předmětem kritiky evropských institucí a rozhodnutí evropských soudů. Tuskova vláda po nástupu k moci v roce 2023 slíbila obnovit právní stát a napravit důsledky předchozích zásahů.

Takový závazek však nezbavuje současný kabinet povinnosti dodržovat ústavní pravidla. Náprava dřívějších pochybení nemůže automaticky ospravedlnit každý prostředek, který si vláda zvolí. Právě zákonnost jednotlivých kroků musí být měřítkem bez ohledu na politickou příslušnost jejich autorů. Tuskovi podporovatelé považují nynější postup za nezbytný k obnovení fungování tribunálu. Prezident a opozice v něm naopak vidí snahu vládní většiny získat kontrolu nad institucí, která má zůstat nezávislá na momentální politické moci.

Trestní oznámení přibývají, soudci se přou o pravomoci

Varšavská prokuratura do 5. listopadu evidovala třináct trestních oznámení souvisejících s událostmi kolem Ústavního tribunálu. Některá podali poslanci opozičního Práva a spravedlnosti, další jednotlivci nebo občanské organizace. Týkají se mimo jiné podezření z útoku na ústavní orgán, překročení pravomocí, neoprávněného výkonu veřejné funkce či údajného napadení prezidenta.


Prezidentská kancelář současně zpochybňuje zákonnost úterního shromáždění osmi soudců tribunálu. Její šéf Zbigniew Bogucki upozornil, že polské právo za běžných okolností vyžaduje účast nejméně deseti soudců z patnáctičlenného tribunálu. Anna Korwin-Piotrowská však argumentuje tím, že oprávněných účastníků bylo pouze dvanáct, a osm přítomných proto podle jejího výkladu představovalo dostatečný počet.

Na první pohled technická otázka usnášeníschopnosti může mít zásadní právní důsledky. Pokud bylo shromáždění svoláno v rozporu se zákonem nebo se jej nezúčastnil dostatečný počet oprávněných soudců, mohou být zpochybněna jeho rozhodnutí včetně kroků týkajících se řízení tribunálu. Pokud naopak obstojí výklad nové skupiny soudců, oslabí se argumentace dosavadního vedení a prezidentské kanceláře.

Do konfliktu se promítá také postavení prezidenta Nawrockého, který odmítl přijmout slib některých soudců zvolených současnou parlamentní většinou. Tuskova koalice tvrdí, že tím hlava státu brání řádnému fungování tribunálu. Prezident naopak zpochybňuje zákonnost některých kroků vlády a jejích spojenců. Obě strany tak své jednání obhajují ochranou ústavy, přestože dospívají k protichůdným závěrům.

Premiér mezitím nabídl prezidentovi osobní jednání o zmírnění napětí. Současně ale zdůraznil, že v určitých otázkách kompromis nepřipadá v úvahu. Jeho stanovisko odpovídá snaze prosadit vlastní představu obnovy justice, neřeší však právní nejistotu kolem obsazení a vedení tribunálu. Ta může přetrvávat i v případě, že se politickým představitelům podaří dohodnout na omezení vzájemných útoků.


Polsko přitom potřebuje Ústavní tribunál, jehož rozhodnutí budou respektovat státní instituce bez ohledu na to, kdo právě sestavuje vládu nebo zastává prezidentský úřad. Pokud se autorita soudu začne odvíjet od politické podpory jednotlivých skupin soudců, oslabuje se jeho základní úloha nezávislého ochránce ústavy. Důsledky se pak mohou promítnout nejen do vztahů mezi nejvyššími státními orgány, ale také do právní jistoty občanů a podnikatelů.

Evropská komise má právo upozorňovat na porušování společných evropských závazků. Její postup však musí být právně přesný, přiměřený a respektovat rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Stejný požadavek platí pro Tuskovu vládu, prezidenta i opozici. Žádná z těchto institucí nemůže své kroky obhájit pouze tvrzením, že právě ona představuje skutečného ochránce právního státu.

Donald Tusk nastupoval do čela vlády se slibem obnovit nezávislost polské justice a napravit zásahy svých předchůdců. Nyní se musí vypořádat s otázkou, zda jeho kabinet při prosazování tohoto cíle sám nepřekračuje hranice, které má ústava chránit. Prezident Nawrocki a opozice nesou odpovědnost za zákonnost vlastního postupu. Brusel pak musí přesvědčivě vysvětlovat, kde končí jeho oprávnění dohlížet na dodržování evropských závazků a začíná pravomoc polských ústavních institucí.

Ústavní tribunál nemá být nástrojem vlády, opozice ani prezidenta. Má rozhodovat nezávisle na všech třech. Pokud se však o jeho vedení dál povedou politické střety doprovázené trestními oznámeními a policejními zásahy, bude stále obtížnější přesvědčit veřejnost, že o dodržování ústavy rozhoduje právo, nikoli momentální poměr politických sil. Pro Tuska, který obnovu právního státu učinil jedním ze svých hlavních slibů, je to otázka, před níž nelze uhnout.