Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik se ve svém komentáři věnuje sporu o možné vyškrtnutí Ališera Usmanova a Michaila Fridmana ze sankčního seznamu EU. Do jednání podle jeho popisu vstoupily zájmy Francie a Lucemburska, odpor Lotyšska i výhrady Ukrajiny. Celý příběh nazývá „evropským sankčním bazarem ruských hříšníků“.

„Evropská unie právě znovu předvádí, jak funguje její slavná ‚politika založená na hodnotách‘. Tentokrát se obchoduje se dvěma miliardáři, dvěma francouzskými vězni, jednou šestnáctimiliardovou arbitráží a přibližně třemi tisíci lidí a firem, které mají tu smůlu, že jsou Rusové nebo ruské,“ píše Šik. Oba podnikatelé se na sankční seznam dostali po ruské invazi na Ukrajinu. Autor však zpochybňuje, jak Unie při zařazování jednotlivých osob postupuje.

„Důkazy? To je v evropské sankční politice poněkud staromódní otázka. Stačí být bohatý, ruský nebo alespoň ‚Russia-linked‘, podnikat v oboru, který odvádí daně ruskému státu, a znát někoho z lidí, které zná Putin,“ ironizuje Šik. Podle něj se omezení uplatňují dříve, než se dotčení lidé mohou účinně domoci soudního přezkumu.

„V běžném právním státě se nejprve prokazuje konkrétní provinění a teprve potom přichází trest. V sankčním režimu EU se nejprve zabaví majetek, zakáže vstup a dotyčný pak několik let obíhá soudy, aby zjistil, na základě jakého novinového článku jeho vina vlastně vznikla,“ píše publicista. Jako příklad připomíná Fridmanův úspěch u evropského soudu ve sporu o původní sankce za období let 2022 až 2023.


„Jiné evropské řízení sice prohrál, protože podle širokých sankčních kritérií stačí být významným podnikatelem v odvětví přinášejícím příjmy ruskému státu, ale právě v tom spočívá celý trik. Nemusí se prokazovat, že financoval válku nebo vydal jediný politický příkaz, stačí, že podnikal a platil daně ve špatné zemi,“ píše Šik o Usmanovovi.

Od soudních sporů se Šik přesouvá k samotnému vyjednávání o prodloužení sankcí. Francie podle jeho příspěvku žádala vyškrtnutí Usmanova kvůli dvěma svým občanům vězněným v Ázerbájdžánu. Šik tento požadavek spojuje s Usmanovovým vztahem k prezidentu Ilhamu Alijevovi.

„Ale proto, že vůdce Ázerbájdžánu Alijev je s Usmanem velký kámoš a v ázerbájdžánském vězení sedí dva Francouzové, které chce Paříž dostat domů. Nejedná se o tak ledajaké Francouze, jeden je odsouzený francouzský špion, druhý údajně pouze přijal úplatek od jistého miliardáře,“ píše Šik a vzápětí přidává satirickou pointu: „Usmanovova vina se tedy podle všeho nově měří počtem Francouzů v ázerbájdžánských věznicích, při třech zadržených by možná Alijev mohl dostat i dalšího miliardáře ze seznamu a za čtyři by dostal navrch válečný kříž od Macrona.“


Proti vyškrtnutí obou podnikatelů podle jeho popisu vystoupilo Lotyšsko. „Země s necelými dvěma miliony obyvatel se tak chystá zachránit evropskou morálku nehledě na francouzské vězně, lucemburské arbitráže nebo na rozhodnutí evropských soudů. Lotyšská vláda samozřejmě nemusí dokazovat, co přesně Usmanov nebo Fridman provedli, stačí, že jsou bohatí, pocházejí z Ruska a Lotyšsko má s Ruskem špatnou historickou zkušenost,“ píše Šik.

Výhrady podle něj vyjádřila také Ukrajina. „Kyjev označuje případné vyškrtnutí za nepřijatelné, přestože Ukrajina není členem EU, nenese právní odpovědnost za zabavený majetek a nebude platit případné miliardové odškodnění,“ uvádí Šik. „Ukrajinská vláda sestaví morální požadavek, Evropská unie obstará politickou konstrukci, evropské státy ponesou finanční riziko a evropští občané zaplatí účet,“ pokračuje.


„Hlavně nezkoumat důkazy, neposuzovat každý případ jednotlivě nebo dokonce nezavádět skutečně nezávislý proces. Prostě seznam zamknout na tři roky a zahodit klíč a když se pod kobercem objeví právní problém, koberec nezvedat ale přišroubovat ho k podlaze,“ dodává Šik a svůj komentář uzavírá širší kritikou politického vyjednávání o sankcích.

„Celá kauza krásně odhaluje, čím tyhle sankce skutečně jsou. Nejde o rozsudek nezávislého soudu, ale o administrativní trest ukládaný politickou mocí. Včera je dotyčný označen za Putinova oligarchu a nebezpečím pro Unii, dnes se ale stane výměnným žetonem při osvobozování vězňů nebo pojistkou proti arbitráži. Jeho vina se nemění podle důkazů, ale podle toho, co právě potřebuje Paříž, Lucemburk, Riga nebo Kyjev. Kdyby Evropská unie skutečně věřila vlastním obviněním, žádné obchodování by nepřipustila. Pokud je však ochotna sankce odstranit výměnou za vězně nebo kvůli hrozbě miliardové žaloby, sama přiznává, že nejde o spravedlnost, nýbrž o politická gesta u nichž morálka má prostě jen svou cenu,“ uzavírá Pavel Šik.