Tato situace není jen organizačním nedostatkem, ale ukazuje na zásadní nesoulad mezi zákonným rámcem a reálným fungováním sportovní politiky. Zákon o podpoře sportu totiž jasně definuje, jak má být systém řízen a v jaké logice mají jednotlivé dokumenty vznikat. „Bez strategického plánu se akční kroky stávají pouhou improvizací. Stát pak neřídí, ale reaguje,“ upozorňují odborníci na sportovní politiku.

Akční plán bez strategie

Podle § 3a zákona o podpoře sportu má Národní sportovní agentura povinnost vypracovávat návrh akčního plánu podpory sportu na každý kalendářní rok. Tento plán má obsahovat konkrétní opatření, být předložen vládě ke schválení nejpozději do 30. června předchozího roku aNárodní sportovní agentura následně koordinuje jeho realizaci. Zároveň však tentýž zákon ukládá agentuře jinou, zásadnější povinnost. Podle téhož § 3a má agenturapřipravovat návrh plánu státní politiky ve sportu, tedy strategický dokument, který definuje cílové skupiny, priority a především, rozdělení finančních prostředků. Tento plán má být základním rámcem, z něhož akční plány logicky vycházejí.


V praxi to znamená, že stát přijal konkrétní kroky, aniž by bylo zřejmé, na základě jaké strategie jsou tyto kroky voleny. To oslabuje nejen efektivitu, ale i transparentnost celého systému. „Akční plán má být prováděcí dokument. Pokud chybí strategie, ztrácí svůj smysl,“ zaznívá z odborného prostředí.

Priority vlády versus realita systému

Situace je ještě složitější ve světle programového prohlášenínové vlády. Vláda v něm deklaruje podporu pohybu obyvatel, zlepšení fyzické kondice dětí i posílení role sportu jako součásti veřejného zdraví. Důraz je kladen na dostupnost sportu, podporu mládeže a systematickou práci s talentem.

Tyto priority však narážejí na realitu, ve které chybí jasně definovaný strategický dokument. Bez něj není možné efektivně převést politické cíle do konkrétních opatření a dlouhodobých programů.

Zatímco současná vláda deklaruje ambice v oblasti zdraví a pohybu, systém řízení sportu zůstává roztříštěný. Akční plán, který by měl být nástrojem naplňování těchto priorit, vznikl za minulé vlády bez pevného strategického ukotvení, ale pro rok 2026 se podle něj NSA musí řídit a podle tohoto plánu jsou vypsané a realizované i dotační programy NSA. To vytváří rozpor mezi politickými prohlášeními a reálným fungováním systému.

Výsledkem je prostředí, ve kterém není zcela jasné, co vlastně platí. Zda je určujícím dokumentem koncepce, která již skončila, akční plán bez strategického základu, nebo politické priority současné vlády, které nejsou systematicky přeneseny do řízení sportu. „Máme několik vrstev dokumentů, ale chybí mezi nimi vazba. To je základní problém řízení sportu v České republice,“ je častá poznámka z řad sportovních organizací.


Na šachovnici řízení sportu se navíc objevil nový hráč, který může systém dále proměnit, ale také znejistit. Od prosince 2025 vláda zřídila pozici ministra pro sport, prevenci a zdraví. Tento krok může na jedné straně znamenat snahu o posílení politické váhy sportu a jeho propojení se zdravotní prevencí, na straně druhé však vyvolává otázky ohledně kompetencí a vztahu k Národní sportovní agentuře i Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Nacházíme se v situaci, kdyv současné době není jasně vymezen strategický rámec a odpovědnosti jednotlivých institucí. Vznik dalšího mocenského centra může vést buď k potřebnému sjednocení řízení, nebo naopak k dalšímu prohloubení nepřehlednosti. O to naléhavější je otázka, zda právě tento nový politický impuls přinese konečně jasný směr, nebo zda se český sport bude i nadále pohybovat v systému, kde strategie chybí a řízení nahrazuje improvizace.

Nelze opomenout ještě jeden zásadní rozměr, a tím je kontrola veřejných prostředků, zejména ze strany Nejvyššíhokontrolního úřadu. Ten při svých kontrolách standardně hodnotí hospodárnost, efektivitu a účelnost výdajů státu. Právě účelnost je však přímo vázána na existenci jasně definovaných cílů a strategií. Pokud chybí základní plán státní politiky ve sportu, vůči němuž by bylo možné plnění hodnotit, dostává se kontrola do složité situace. NKÚ sice může posuzovat formální správnost nebo dodržení pravidel, ale hůře může vyhodnotit, zda prostředky skutečně naplňují dlouhodobé cíle, které nejsou jednoznačně stanoveny. Tento problém se netýká pouze Národní sportovní agentury, ale i rezortních sportovních center, která čerpají veřejné prostředky a mají plnit specifické úkoly v systému podpory sportu. Bez jasného strategického rámce tak vzniká prostředí, kde kontrola existuje, ale její schopnost hodnotit skutečný přínos výdajů je omezená.