Když 7. srpna 2026 podepsali v Mekce představitelé Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu dohodu o společné obraně, nešlo jen o další diplomatickou deklaraci. Text stanoví, že ozbrojený útok proti jednomu ze tří států bude považován za útok proti všem. Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan následně otevřeně prohlásil, že tento princip je technicky stejný jako článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Ještě důležitější je rychlost, s jakou se politická deklarace mění v instituci. Už 31. srpna se v Istanbulu sešli ministři zahraničí, ministři obrany a nejvyšší vojenští představitelé všech tří zemí. Dohodli vytvoření stálého sekretariátu v Saúdské Arábii, který má první tři roky řídit pákistánský generální tajemník. Jednání se soustředilo také na interoperabilitu ozbrojených sil, společné aktivity a spolupráci obranného průmyslu včetně společného vývoje a výroby. To už není pouze politická demonstrace jednoty. Začíná vznikat infrastruktura skutečné vojenské spolupráce.

Nejzajímavější otázkou proto není, zda se rodí jakési „muslimské NATO“. Takové označení je předčasné a zavádějící. Podstatnější je něco jiného. Proč dvě země dlouhodobě spojené s americkým bezpečnostním systémem a Turecko, které je dokonce členem NATO, potřebují vlastní systém kolektivní obrany mimo Spojené státy?

Odpověď může být jedním z nejdůležitějších důsledků války USA a Izraele proti Íránu. Konflikt totiž neukázal, že jsou Spojené státy vojensky slabé. Ukázal něco, co může být pro Washington dlouhodobě nebezpečnější. Americká vojenská převaha nezaručuje ani úplnou ochranu spojenců, ani rychlé prosazení amerického politického cíle.

Válka s Íránem narušila obraz americké všemocnosti

Šest měsíců po zahájení amerických a izraelských úderů Írán nekapituloval. Jeho armáda a ekonomika utrpěly vážné škody, ale Teherán si zachoval schopnost útočit a narušovat dopravu Hormuzským průlivem. To není vojenské vítězství Íránu nad Spojenými státy. Takový závěr by neodpovídal skutečnosti. Je to však ukázka rozdílu mezi vojenskou převahou a schopností přeměnit ji v požadovaný politický výsledek. Právě tento rozdíl sleduje celý region.


Pro Rijád z toho nemusí vyplývat, že se má s Amerikou rozejít. Může z toho vyplývat něco mnohem pragmatičtějšího. Amerika je stále potřebná, ale sama už nemusí stačit. Současně může válka vysílat opačný signál státům, které se Spojenými státy soupeří. Pokud ani obrovská americká vojenská převaha automaticky nevede k rychlému dosažení politického cíle, cena odporu proti Washingtonu zůstává mimořádně vysoká, ale přestává působit jako předem jistá strategická porážka.

Tím se může měnit samotná psychologie americké moci. Velmoc totiž není silná pouze tím, kolik má letadlových lodí, bombardérů a raket. Je silná také tehdy, když její spojenci věří, že je dokáže ochránit, a její protivníci věří, že střet s ní nemohou vyhrát. Válka s Íránem mohla poškodit obě tato přesvědčení současně.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že válka meckou dohodu vytvořila. Jednání o ní podle tureckých představitelů probíhala už před konfliktem a vojenské vztahy mezi třemi státy jsou ještě starší. Konflikt ale mohl dát již probíhajícímu procesu nový smysl a mimořádnou naléhavost.

Saúdská Arábie totiž dostala praktickou ukázku toho, že přítomnost Spojených států v regionu může být zároveň bezpečnostní zárukou i zdrojem rizika. Washington může protivníka odstrašovat, ale jeho vlastní válka může současně přenést konflikt přímo k americkým partnerům.

Turecko sedí v NATO a současně staví druhou alianci

Právě Turecko činí novou dohodu strategicky mimořádnou. Saúdská Arábie přináší kapitál, energetický význam, strategickou polohu a rozsáhlou infrastrukturu vytvořenou dlouholetou spoluprací s USA. Pákistán přináší velkou armádu, jaderný arzenál a hluboké vojensko-technologické vztahy s Čínou. Turecko ale přináší něco, co ostatní dva státy nemají. Více než sedmdesát let zkušeností uvnitř NATO.

Turecká armáda zná alianční standardy, systém společného plánování, velení, logistiku, protivzdušnou obranu a principy interoperability. Turečtí důstojníci působí v aliančních strukturách a armáda pravidelně cvičí s ostatními členy NATO. Současně Ankara pomáhá vytvářet další systém kolektivní obrany, v němž má být jednou z klíčových oblastí právě interoperabilita armád.

To vytváří problém, který nelze zjednodušit tvrzením, že Turecko předává tajné informace NATO Pákistánu nebo dalším zemím. Pro takové tvrzení neexistují veřejné důkazy a přístup k aliančním utajovaným informacím podléhá bezpečnostním pravidlům.


Právě zde se objevuje mimořádně citlivá vazba na Pákistán. Islámábád je vojensky a technologicky hluboce propojen s Čínou, používá rozsáhlé množství čínské techniky a společně s Pekingem rozvíjí některé zbraňové systémy. Turecko tak může představovat jeden z mostů mezi západním aliančním prostředím a vojenským ekosystémem stále těsněji propojeným s Čínou.

Neznamená to, že vzniká kanál pro předávání tajemství NATO do Pekingu. Znamená to však, že hranice mezi dosud oddělenými vojenskými prostředími mohou být méně ostré a pro Washington může být stále obtížnější rozhodovat, které technologie a schopnosti lze bezpečně sdílet se spojencem, jehož vlastní vojenské vazby směřují současně několika směry.

Spojené státy už podobný problém zažily. Turecký nákup ruského systému S-400 vedl k jeho vyřazení z programu F-35 a americkým sankcím. Jedním z hlavních amerických argumentů byla obava, že provoz ruského systému v blízkosti F-35 může ohrozit citlivé informace o schopnostech amerického letounu. Tehdy šlo o konflikt kolem jednoho zbraňového systému. Nyní může podobná otázka postupně vznikat na úrovni spolupráce celých armád.

Turecko přitom nemusí chtít NATO opustit. Právě naopak. Nejvýhodnější pozicí pro Ankaru může být zůstat uvnitř NATO, využívat jeho bezpečnostní výhody a současně budovat vlastní síť vojenských a politických vztahů, kterou Washington nebude řídit.

Ankara může spolupracovat se Spojenými státy, Evropou, Saúdskou Arábií a Pákistánem, udržovat komplikovaný vztah s Ruskem a zároveň rozvíjet vlastní obranný průmysl. Čím více alternativ si vytvoří, tím obtížnější bude pro kteroukoliv velmoc donutit ji k poslušnosti. To není odchod ze Západu. Je to pokus zbavit se závislosti na něm.

USA mohou zůstat nejsilnější a přesto ztrácet moc

Právě zde se skrývá největší problém pro Washington. Spojené státy nemusí přijít o Turecko ani Saúdskou Arábii, nemusí zavřít své základny a jejich zbraně nemusejí zmizet z regionu. Americká armáda může zůstat nejsilnější vojenskou silou Blízkého východu, a přesto může americký vliv slábnout.


Mecká dohoda nabízí jinou logiku. Saúdská Arábie může nadále kupovat americké zbraně a spolupracovat s Pentagonem, ale současně získávat turecké technologie a opírat se o pákistánské vojenské kapacity. Turecko může zůstat členem NATO a současně rozvíjet vojenské vztahy s Pákistánem, Saúdskou Arábií a dalšími státy. Pákistán může spolupracovat s Tureckem a Saúdskou Arábií a přitom zachovat strategické vojenské spojení s Čínou.

Každá další alternativa snižuje schopnost jednoho patrona určovat podmínky. Právě to může být skutečným důsledkem vznikající multipolarity. Čína nemusí Spojené státy vojensky vytlačit z Blízkého východu, Rusko nemusí vytvořit vlastní protiamerickou alianci, Saúdská Arábie nemusí vypovědět spolupráci s Washingtonem a Turecko nemusí vystoupit z NATO. Stačí, když státy regionu přestanou považovat Ameriku za jedinou možnost. Pro Spojené státy by to znamenalo, že jejich spojenci zůstanou spojenci, ale americké bezpečnostní garance už automaticky nepřinesou stejnou míru politického vlivu jako v minulosti.

Mecká dohoda zatím není druhým NATO. Nemá veřejně známé společné operační velení ani alianční strukturu srovnatelnou se Severoatlantickou aliancí. Teprve vznik společného vojenského plánování, integrované protivzdušné obrany, pravidelného sdílení zpravodajských informací nebo stálých vojenských struktur ukáže, jak daleko jsou její členové připraveni zajít.


Pokud tento proces bude pokračovat, největší porážkou Washingtonu nebude odchod jeho spojenců. Bude jí něco mnohem méně viditelného. Spojenci mohou zůstat spojenci, nakupovat americké zbraně, cvičit s americkými vojáky a využívat americkou ochranu, ale postupně si vytvořit takové množství alternativ, že už nebudou muset americké zájmy automaticky považovat za své vlastní.

Válka s Íránem potom může být zpětně hodnocena jako paradoxní okamžik. Spojené státy v ní demonstrovaly obrovskou vojenskou sílu, ale současně ukázaly hranice toho, čeho lze touto silou dosáhnout. Jejich spojenci mohli zjistit, že je Amerika nedokáže ochránit před všemi důsledky svých válek, zatímco její soupeři mohli dojít k závěru, že americké převaze lze za mimořádně vysokou cenu vzdorovat.

Státy stojící mezi nimi pak mohou přijmout nejdůležitější závěr ze všech. Spojené státy je stále výhodné mít na své straně, ale už nemusí být výhodné být na nich závislý. Právě to by pro americkou moc znamenalo mnohem hlubší změnu než ztráta jedné základny nebo jednoho spojence. Washington by mohl zůstat nejsilnější vojenskou mocností světa, ale přestal by být mocností, bez níž si jeho vlastní spojenci nedokážou představit svou bezpečnost.



Zdroje: 1. Pakistan Press Information Department – Makkah Al-Mukarramah Summit for Joint Defence⁠; 2. Reuters – Saudi Arabia, Turkey and Pakistan pledge mutual defence⁠; 3. Reuters – Turkey, Pakistan, Saudi Arabia pact is technically same as NATO Article 5⁠; 4. Reuters – First meeting of the Mecca defence pact⁠; 5. Reuters – Saudi Arabia, Turkey and Pakistan establish a permanent secretariat⁠; 6. Congressional Research Service – Turkey: Background and U.S. Relations⁠