Všude kolem nás bují digitalizace a umělá inteligence se nám cpe do životů, lékařům do ordinací, malířům místo štětce a novinářům nahrazuje jejich prsty. Čím se budeme živit zítra? Přirozenou odpovědí na tuto otázku by se zdál jakýkoliv technický obor, protože ajťáků je nedostatek, o technické obory není zájem, a tak vám nehrozí konkurence při přijímačkách, a ještě si hned po škole můžete říct o pořádný balík peněz.

Tuhle jsem jednu líheň zlatých ručiček osobně navštívila. V Oselcích, malé vesnici mezi Nepomukem a Horažďovicemi v okrese Plzeň – jih je střední škola, na které se z vás může stát truhlář, umělecký kovář nebo automechanik. Škola sídlí v barokním zámečku přestavěném z původní gotické tvrze a genius loci musí zákonitě ovlivňovat všechny studenty, kteří zde nejen studují, ale mnozí i bydlí. Nakukovala jsem jim pod šikovné ruce a na vlastní oči sledovala, jak se z kusu železa stává zábradlí nebo z kousků dřeva intarzovaná šperkovnice. Uspokojeni by byli i zarputilí zastánci ženských kvót, protože ve všech oborech pravidelně studují holky a práce jim jde od ruky stejně šikovně jako klukům. Udivila mě malá drobná kovářka, zručně se točící kolem výhně. Až do okamžiku, než mi vysvětlili, že podobně jako u jiných aktivit, ani kovář nepotřebuje ani tak svaly a sílu, jako spíš zručnost a dobré zvládnutí řemesla.

Jistě se můžete mému nadšení z ruční práce vysmát, a nepochybuji, že tak mnozí povýšeně učiní. Ale stále častěji kolem sebe vidím potřebu vidět za sebou něco konkrétního, nějaké dílo, které si rukama můžeme osahat, protože výsledek práce za počítačem velmi často není vidět. Jde jen o jedničky a nuly a vyřízené maily a odevzdané texty, které v hmatatelné podobě světu a člověku nepřinášejí dostatečné uspokojení. Proto mnozí advokáti píší knihy, jiní mají vinice nebo malují obrazy.