Stačí pohled na sociální sítě nebo do médií, a hned zjistíte, že nenávidět je modernější a častější než milovat. Kdekdo se svými nenávistmi vychloubá a pyšní.

Některé ženy nenávidí muže. Hlavně ty bílé, průměrné, normální chlapy, takové, co se chtějí družit, milovat, zakládat rodiny a mít děti. Co se jim vnadné, laskavé a usměvavé ženy líbí.

Ženy ale taky často nenávidí jiné ženy. Zejména ty, které jsou úspěšné v práci nebo v rodinném životě. Jakmile je některá úspěšná žena spokojená se svým životem, s rodinou a s dětmi, hned ji jiné ženy nařknou, že je zastaralá a nemoderní a že určitě za svými dveřmi skrývá domácí násilí. Protože mít rodinné štěstí je dneska vysoce podezřelé, zato nenávidět je úplně normální a podle druhu nenávisti se nenávistníci houfují.

Mnohé ženy ale nenávidí i děti. Děti totiž kazí postavu, brání v kariéře a stojí děsně moc peněz. Je třeba se jim věnovat, což vám krade čas, který lze věnovat péči o sebe nebo pobytu ve virtuální realitě. Proto si mnohé ženy už ani děti nepořizují. Radši si koupí kočku nebo psa. Ideálně v podobě plyšáků. A pak ty bezdětné ženy nenávidí děti jiných žen, protože ti malí caparti řvou a neumějí se chovat.

Mnohé ženy nenávidí své rodiče. Je to pochopitelné, protože jim ti starci zabírají byty, drží se svých pracovních pozic a odmítají zemřít, všechno tři výhody těm nadějným mladým odkázat nebo aspoň tiše odejít do domova důchodců. Ještě horší je to s babičkami a s dědy. Těm moderní ženy odmítají půjčovat vnoučata, aby jim starochové nepletli mozky jinými názory.

Některé z žen nenávidí své matky, protože ty nešťastnice svým dcerám mluví do života a na kdeco kolem nás mají své názory. A názory jsou dnes přijímané, jen pokud jsou shodné s těmi vašimi a ty vaše názory potvrzující. Jiné názory jsou zdrojem nenávisti u všech pohlaví a u všech věkových kategorií. Kvůli odlišným názorům na současnou vládu, na všechny možné války na světě nebo na ingredience do bramborového salátu se dnes vedou kulturní války a členové rodin se odmítají účastnit svateb, pohřbů a rodinných oslav. Co kdyby je totiž s jinonázorníkem posadili ke stejnému stolu? Proto spousta mladých své rodiče zatracuje, označuje jako toxické a přerušuje s nimi kontakt.

Mnohé ženy prostě nenávidí své pohlaví, své rodiny, své kořeny, své předky i své potomky.

Ale ženy nejsou ve své nenávisti samy. I mnozí muži kdeco nenávidí. Někteří třeba sami sebe, protože nejsou dost ztepilí, dost úspěšní, dost bohatí a komunikačně schopní, což jsou vlastnosti, které by se podle nich měli všem povinně přidělovat právem hned po narození. Netuší, chudáčci malí, že každý úspěch v kterékoliv oblasti je výsledkem práce převeliké, velikého odříkání a opakovaného selhávání. Uvěřili jakési propagandě, že někdo má úspěch zadarmo, z dotací nebo poděděný po rodičích.

Mnozí muži ale nenávidí i ženy, údajně snad proto, že jimi ty ženy pohrdají. A tak nenávidí všichni všechny. Mnozí jedinci obojího pohlaví nenávidí své postavy, své obličeje, svá pohlaví, své schopnosti a své (ne)dovednosti. Proto se tak týrají, bičují, sebepoškozují, ba dokonce si za trest i své pohlaví předělávají na jiné. A ti všichni pak shodně nenávidí prostředí, z něhož vzešli, tradice, zvyky, jazyk a historii. Chtějí to všechno zrušit, zakázat, vymazat z knih i z pamětí a nahradit zvyky novými, moderními, evropskými, přijmout euro, zrušit národ a připojit se k jedné velké evropské rodině plné lásky a regulované européče.

Všichni ti nenávistníci zapomínají, že nenávist je protipólem lásky a že láska je nejdůležitější emocí ze všech. A jak víme z pohádek, láska překoná všechno. I čas, a nakonec i smrt, zatímco nenávist umí jen ničit. Rodiny, vztahy, muže, ženy, děti. Národy, země, státy, národnosti. S nenávistí v srdci vymřete po meči i po přeslici, sami jako prašiví psi. S láskou naopak přichází nesmrtelnost. Protože v dětech se rodíme stále znovu. 

Protože v dětech je naděje.