Nenávist coby motiv trestného činu je podle našeho trestního práva přitěžující okolností. Za sebe říkám, že bohužel. Pokud vám někdo úmyslně ublíží tím, že vám třeba uřízne nohu, je vám vcelku jedno, z jakého motivu to provedl. Hlavní je pro vás újma, protože ona noha i přes jisté vady patřila mezi vaše oblíbené. A od zkoumání motivace ke zločinu byl už jeden krok k tomu, aby se nenávist sama stala trestnou. A trestat (a vlastně vůbec zkoumat a posuzovat) emoce je velice sporné. Trestné je i tzv. podněcování nenávisti. A to už je hodně tenký led. Podněcovat v někom nějaké nálady je fakt něco jiného než návod k trestnému činu.

Dosavadní řádky byly spíše rekapitulačně systemizující, protože dnešním tématem je (údajný) nárůst nenávisti ve společnosti. No, dřív byla tráva zelenější, nebe modřejší, a i ta nenávist byla tak nějak bodřejší? Fakt? Naše vlast byla po staletí dějištěm mimořádných ukrutností nejen přivezených nájezdníky, ale i těch domácích, zejména mezi etnickými, konfesijními a sociálními skupinami.

Dnes je česká společnost asi nejhomogennější v Evropě. Někdo to vidí jako přednost, někdo jako ochuzení. Asi doložitelným je ale fakt, že tato homogennost je jednou z příčin toho, že jsme také nejbezpečnější zemí v Evropě. Občasné problematické vztahy mezi majoritou a některými menšinami tu zaznamenat pochopitelně lze, ale ve srovnání s blízkými i dalekými sousedy je to vlastně idylka.

Nicméně nenávist jako téma je teď u nás v kursu. Jako kdyby šlo o nový jev. Nebo o kvalitativně novou úroveň výskytu tohohle jevu. Opravdu to tak je? Snadno zapomínáme, ale lidi se byli nedávno schopni se do krve (někdy doslova) pohádat o tom, kterému herci, zpěvákovi nebo fotbalovému klubu je nutno fandit. Vůbec bych tyhle nenávisti nezlehčoval, dusno bylo i kolem různosti ve vkusu a životním stylu. Pak jsme se hádali o politice, ale trochu jinak než dnes. Jaké mají být daně, kam mají směřovat veřejné peníze, co má stát hlídat a regulovat.

O zákazu kouření se vedly zásadní sporu třicet let předtím, než byl zaveden. Ale to vlastně taky souviselo s tím, jakou kdo roli přisuzoval institucím, úřadům a mocenským nástrojům. Předvolební atmosféra taky nebývalo žádnou selankou, házela se vajíčka, přemalovávaly plakáty, narušovala se veřejná vystoupení.

Na vyšší úroveň postoupily nevraživosti kolem lokdaunů a protiepidemických restrikcí. To rozdělilo přátele, rodiny, sousedy a kolegy víc než všechny volby prezidentů. Proč? Protože začal mnohem silněji fungovat fenomén strachu. A z vyděšení se dělávají různé psí kusy. S vyděšením pracuje i další téma doby, kolem kterého létají tuny nenávisti: boj o „planetu.“

Zkrátka, žádná selanka tu nebyla ani v dávné a nedávné minulosti. Tak proč se o nenávisti teď mluví častěji a hlasitěji než dřív? Možná to je kvůli jevu, který lze nazvat desocializací. Vzájemným odcizením skupin i jednotlivců. Sníženou potřebou pospolitosti a bezprostřední komunikace. Střety bývaly otevřenější, často prudší, ale někdy si to nakonec účastníci „vyříkali“. Nebo si vymezili prostor. A aspoň trochu vzájemně pochopili svá východiska.

Teď to vypadá že na nenávidění a na snášení nenávisti je každý sám. Lidé mají méně společného osobního prožitku, kde by se víc poznalo, kdo je kdo. Teď létají elektronickým komunikačním prostorem nálepky, zkratky, podsunuté sortování a škatulkování. A tyhle jedy máme stále menší příležitost porovnat s autentickou prožitou zkušeností.
Za nenávist se dnes také lidé daleko méně stydí. Dříve z úst tak trochu smrděla, ale dnes vám společenské autority říkají, že jisté typy nenávisti jsou nejen tolerovatelné, ale dokonce žádoucí. A tak je tu stále méně důvodů nenávist a její projevy regulovat kultivovat, ochočit, nasadit jí košík a dát na vodítko. Naopak, k přesvědčení o správnosti svých postojů stačí právě správně ideově nenávidět. A to rovnou na úrovni deset z deseti. Pokud nenávidíte na úrovni třeba jen osm, stanete se v očích správně plamenně nenávidějících kolaborantem s těmi druhými.

Je jediný způsob, jak se potýkat s dnešní formou nenávisti. Být více pospolu. Družit se. Ne si jen psát. Něco spolu zažít. A ono se zpravidla ukáže, že nás toho daleko víc spojuje než rozděluje.