Komentáře

Daniela Kovářová

senátorka

Konec roku, konec vztahu?

Kolikrát jsem to za svou praxi slyšela. Kolikrát jsem měla rameno mokré od toho, jak se mi kamarádky a klientky svěřovaly. A tak vím, že právě v prosinci je těch smutných zpovědí, stesků a nářků nejvíce.

Proč tolik vztahů končí právě s koncem roku? Ze všech pohádek zní svatební zvony, ve všech reklamách se lidé dávají dohromady, a přece realita před televizními obrazovkami bývá často docela jiná. Jak to přijde, že právě kolem Vánoc se lidé tak často rozcházejí? Proč manželé právě nezřídka na Štědrý den oznamují svým manželkám, že se na Boží hod nebo na Tři krále stěhují k (dosud utajované) milence? Ještě aspoň posledního kapra se salátem, poslední rozbalování dárků pod stromečkem, poslední rodinné foto, poslední pusa, poslední prskavka, a pak konec. Pak jsou volní a začne jim nový život. Pro ty opouštějící snad bude radostný, milovaný a bezstarostný; těm opouštěným zůstane prázdné místo a trudné vzpomínky, jež vrhnou stín na všechny budoucí Vánoce. Aspoň takto to chápou ti opouštění, jak se lze v těchto dnech dočíst ve veřejných „osobních“ zpovědích na mnoha komunikačních sítích. A moje praxe rodinného advokáta, ale i příběhy z mého okolí mi ukazují, že ženy a manželky v těchto manýrech muže pomalu dohánějí.

Atmosféra tlaku spojeného s koncem roku občas vede k pocitu, že „už to přece musím rozseknout“. Ale co když se pak ukáže, že to rozhodnutí bylo zbrklé a unáhlené? Co když k němu přispěla druhá strana svým termínovaným požadavkem? K rozhodnutí, které se v novém roce jen těžko bere zpátky.

Proč tak často končí vztahy právě na konci roku? Což není 15. říjen nebo 3. únor stejně „vhodným“ pro rozbití vztahu? Jako kdyby i tak nebyl závěr roku náročný pro naše peněženky, žlučníky a zejména pro emoce? S koncem roku si mnozí lidé dávají předsevzetí, jež mají také často podobu rozchodů a definitiv. Poslední sklenička, poslední cigareta, poslední sladkost či nezdravý životní styl. Ještě naposledy se rozloučím, naposledy se na Silvestra nacpu kalorickou bombou, naposledy si před televizí zalenoším, a pak už nikdy. Konec. Zítřek bude jiný. Nastane zdravý životní styl, hezké vztahy, lepší práce, ideální život, zářná budoucnost plná sociálních jistot.

Ke konci roku však končívají i mnohé jiné životní a profesní etapy. Jistoty, jež byly dosud součástí našich životů. Zavírají se obchody, pivovary, kavárny, restaurace a společenská zařízení. Na svých cestách po republice, při svém putování Plzeňskem, při svých procházkách městy míjím ty nápisy o uzavření prodejen, vidím ty vyklizené prostory, matná okna a za nimi zhasnutá světla. Prázdná místa, opuštěné provozovny, zkrachovalé obchody, zánik, smutek, smrt. Některé obchody ještě nevědí, že také brzy skončí. Zatím jen zahájily masivní výprodeje - už na Štědrý den večer namísto obvyklého období po 1. lednu - zatímco malí podnikatelé mění trvalé příkazy a zvyšují povinné zálohy na odvody sociální a zdravotní. Mnozí ještě netuší, že i oni budou v příští roce krachovat, propouštět a bez zakázek rušit své obchodní vztahy, což se promítne do jejich emocí, pocitů, životů a rodinných klimat. Rodina je nakonec nejvíc, takže zpět k rodinám.

Konec roku, konec éry, konec vztahu - myslí si asi ti odcházející manželé, manželky, partneři a ti, co jiné opouštějí. Sní o tom, že od Nového roku bude všechno jinak. Nastane budoucnost jako malovaná. Krásné je věřit, doufat, upínat se, začínat jinde, bez minulosti a bez závaží. Možná i bez odpovědnosti. A všichni potřebujeme v něco věřit. Potřebujeme doufat, že špatní dnové se v dobré obrátí a všechno nakonec jako v pohádce skončí šťastně. Kdo by nechtěl trochu nahlédnout do budoucnosti? Kdo by nechtěl vidět, co krásného ho v příštím roce čeká?

Možná je ale lepší nevědět, nespěchat tolik dopředu, nepoodhalovat, co má být utajeno a skryto. Jak říká Karel Jaromír Erben v baladě Štědrý večer:
„Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“

Kdo vytrvá, kdo vydrží nespěchat, tak se třeba jako v pohádce nakonec dočká i dobrých konců. Třeba ten opouštějící nakonec pozná, že to, za čím odešel, bylo jen pozlátkem, zatímco skutečnou hodnotu, pravou rodinu, děti a vztahy nechal doma. Mnozí opouštějící nakonec prohlédnou a vrátí se na začátek, domů, k těm původně opuštěným. Mnohé podniky, obchody a pivovary nezaniknou, některé vztahy neskončí nebo se obnoví, ba snad i vylepší, jiné vztahy vzniknou a nová hezká místa pro setkání a pro zrod vztahů se otevřou.

Přeji nám všem, aby takových dobrých (ne)konců a počátků bylo v roce 2024 co nejvíc.

Daniela Kovářová