Denisované patří k nejzáhadnějším příbuzným dnešního člověka. Věda jejich existenci rozpoznala teprve v roce 2010 díky genetické analýze nepatrného úlomku kosti z Denisovy jeskyně na Sibiři. Od té doby se ukázalo, že žili na rozsáhlém území Asie a křížili se s předky některých dnešních lidských populací. Jejich skutečných kosterních pozůstatků však známe stále velmi málo.

Nový výzkum jeskyně Bianfu v jihozápadní Číně tento obraz výrazně doplňuje. Mezi více než 60 tisíci kostními fragmenty vědci identifikovali dvě části temenní kosti a fragment vřetenní kosti předloktí, které analýza pravěkých proteinů přiřadila denisovanům. Stejnou příslušnost potvrdila také u dvou zubů nalezených při vykopávkách. Vřetenní kost je přitom vůbec první bezpečně identifikovanou kostí tohoto typu u denisovanů.


Vědci proto spojili klasické posuzování tvaru kostí s molekulárními metodami. Podle velikosti, tloušťky kompaktní kostní tkáně a povrchových znaků označili 22 fragmentů za možné lidské ostatky. V širším výběru bylo 76 kostí určeno k analýze metodou ZooMS, která využívá charakteristické složení kolagenu k určování živočišného původu kostí. Následné proteomické analýzy potvrdily denisovanský původ tří kostních fragmentů, dvou částí temenní kosti a části vřetenní kosti, a také dvou zubů. Z desetitisíců převážně zvířecích pozůstatků se tak podařilo bezpečně určit pět fosilií této mimořádně málo známé lidské populace.

Objev vřetenní kosti je důležitý zejména proto, že kostí denisovanů z částí těla pod lebkou známe jen minimum. Dosud mezi ně patřil například článek prstu z Denisovy jeskyně a žebro z tibetské jeskyně Baishiya. Nový nález tak poprvé umožňuje přímo studovat stavbu denisovanského předloktí.


Bianfu zároveň poskytla více než 1 300 kamenných nástrojů a desítky tisíc zvířecích pozůstatků. Samostatná studie lokality ukazuje, že její obyvatelé lovili především středně velkou a velkou zvěř a dlouhodobě se přizpůsobovali prostředí tvořenému převážně jehličnatými lesy a lesostepí.

Denisované byli dlouho známí především z genetických stop. Jejich DNA dokázala, že představovali samostatnou archaickou lidskou populaci příbuznou neandertálcům a že se v minulosti křížili s moderními lidmi. Výraznější část denisovanského genetického dědictví dodnes nesou některé populace Oceánie a jihovýchodní Asie.


Objev je důležitý ještě z jednoho důvodu. Ukazuje, že lidské fosilie nemusejí být vždy nápadné lebky nebo celé kosti. Mohou už desítky let ležet mezi tisíci neurčitelných úlomků v archeologických souborech. Kombinace anatomického výběru, ZooMS a podrobné analýzy pravěkých proteinů umožňuje zjistit jejich původ i tam, kde se nezachovala použitelná DNA.

První denisovanské předloktí proto není jen dalším vzácným kusem kostry. Ukazuje také cestu, jak hledat další části těla lidí, jejichž existenci jsme nejprve poznali z molekul a jejichž skutečnou podobu teprve začínáme skládat.



Zdroje. 1. Nature – Ancient proteins identify various Denisovan remains from Southwest China⁠; 2. Nature – Denisovans from southwestern China and their subsistence strategies⁠; 3. Chinese Academy of Sciences – Denisovan Radius Discovered for First Time in Southwest China⁠