Politici mohou veřejnosti říkat něco jiného, než co sami schválili, protože většina lidí nečte dlouhé studie, vládní strategie ani legislativní dokumenty. Právě na této tezi staví investigativní publicista vystupující pod jménem Thomas Paukner první část rozsáhlejší série věnované tomu, co označuje za „lži o zelené ekonomice“. Do jedné linie spojuje studii projektu SEEPIA při Univerzitě Karlově, Národní klimaticko-energetický plán, emisní povolenky, rozvoj obnovitelných zdrojů i přípravu akceleračních zón. Tvrdí přitom, že mezi obsahem těchto materiálů a pozdějšími veřejnými výroky některých politiků Fialovy vlády existuje zásadní rozpor.

„Politici lžou, protože jsou lidé líní číst. Když je nikdo neusvědčí, vznikne něco doslova šíleného, jak ukazují případy akceleračních zón a Národního klimaticko-energetického plánu,“ otevírá Paukner svůj komentář.

Téma chce rozdělit do tří částí, protože podle něj nelze celou anabázi kolem akceleračních zón pochopit bez širšího kontextu české klimatické a energetické politiky. V první části proto míří k jejím analytickým základům. Mechanismus politického rozhodování přitom popisuje bez velkých servítků: „Každý politik potřebuje k realizaci vlastní, často zcela neefektivní či bizarní koncepce, jediné dvě věci – podkladovou studii, kterou zpracuje někdo, kdo potvrdí jeho teze, a dostatečně obsáhlý a nudný legislativní dokument, který nikdo nechce skutečně přečíst,“ napsal na síti facebook Paukner.

Do středu svého pátrání staví studii vytvořenou týmem SEEPIA při Univerzitě Karlově v roce 2024. Paukner ji označuje za středobod státní politiky v oblasti obnovitelných zdrojů, z níž následně vychází NKEP a podle jeho výkladu také akcelerační zóny, agrovoltaika, koncepce zeleného vodíku a další oblasti, na které stát vynakládá desítky miliard korun ročně.

Zvláštní význam přikládá jedné formulaci samotného projektu: „Klíčové předpoklady všech scénářů definovala státní správa, která je diskutovala se stakeholdery.“ Právě z ní Paukner vyvozuje, že politici nemohou tvrdit, že nevěděli, z jakých předpokladů scénáře vycházely. „Politici moc dobře věděli, co schvalují. A jak dokážu níže, neustále o tom, co schválili, také lhali,“ napsal.

Následně obrací pozornost k samotnému týmu SEEPIA. Podle Pauknera koncepci nezpracovávali ekonomové, energetici ani průmyslníci, nýbrž socioekonomičtí výzkumníci, u nichž upozorňuje také na výuku předmětu „Ekonomika Zelené Dohody“. Ve svém komentáři ji spojuje se sociologickými dopady na spotřebu a s konceptem řízení poptávky. Právě tento pohled je pro něj důležitý, protože řízení spotřeby domácností a průmyslu nachází i v pasážích studie, které následně cituje.

Jednou z nich je formulace: „Cena emisní povolenky není dostatečně motivující… Možným řešením je snížení spotřeby masa v jídelníčku…“ Paukner přitom uvádí, že cena emisní povolenky je na straně 4 modelována na 240 eur v roce 2032 a 340 eur v roce 2040. Přesto podle jeho interpretace autoři uvažují o potřebě cenu dále zvyšovat.

Další citované pasáže se už přímo týkají energetické spotřeby. „Řízení na straně (energetické) poptávky může výrazně snížit náklady tranzice,“ cituje Paukner stranu 31 studie. Hned vedle připomíná další formulaci: „Optimalizace (řízení poptávky) předpokládá racionální (!) reakci průmyslu a domácností – finanční/energetickou gramotnost…“


Na to navazuje další konkrétní údaj. Podle Pauknera jsou na straně 35 studie modelovány investiční náklady do rozvoje sítě na 200 miliard korun ročně v roce 2035 a 300 miliard korun ročně o deset let později. Zdůrazňuje přitom, že jde o ceny roku 2020, tedy ještě před započtením kumulované inflace, kterou ve svém komentáři vyčísluje na 30 procent a více.

Podle Pauknerovy argumentace nejde jen o akademické scénáře odtržené od státní politiky. Tvrdí, že právě na tomto materiálu byl vystavěn Národní klimaticko-energetický plán, který vláda Petra Fialy přijala. Z NKEP následně odvozuje potřebu další výstavby OZE, jejich prioritizaci i závazné cíle a spojuje s ním také ETS 2, agrovoltaiku, zelený vodík a akcelerační zóny.

Právě tady Paukner přitvrzuje. Podle jeho interpretace vláda přijetím NKEP vzala na vědomí nejen rozsáhlé investice do přenosové soustavy, ale také scénáře pracující s výrazně vyšší cenou povolenek, řízením poptávky, omezením spotřeby a změnami průmyslového výkonu. V závěrečném soupisu tvrdí, že politici schválili také rámec zahrnující snížení relativního HDP, průmyslové výroby, spotřeby a průmyslového výkonu.

Od dokumentů a modelů se následně přesouvá k lidem, kteří podle něj stáli u jejich převádění do konkrétní politiky. Na scénu přichází Petr Hladík a Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky, kterého Paukner označuje za Hladíkova hlavního poradce pro energetiku a Svaz moderní energetiky za lobbisty za OZE. Připomíná zároveň, že Hladík označoval rozvoj obnovitelných zdrojů za svou absolutní prioritu už před nástupem do čela resortu.

Do příběhu vstupuje také Lukáš Vlček a tehdejší ministr financí Zbyněk Stanjura. Podle Pauknera se Vlček s Hladíkem při modelování implementace opatření Green Dealu „utrhli ze řetězu“ natolik, že Stanjura nechal prostřednictvím ČVUT vypracovat oponenturu.

Paukner tuto oponenturu prezentuje jako zdrcující kritiku modelování SEEPIA. „Skuteční experti na energetiku studii rozcupovali, ale to Vlčka a Hladíka nezastavilo. NKEP byl přijat, podkladová studie SEEPIA zůstala,“ píše. Připomíná také výrok, podle něhož by model neobstál ani jako „bakalářka“.

Po schválení NKEP se podle něj otevřela cesta k akceleračním zónám. A právě u nich začíná druhá velká část jeho kritiky. Paukner tvrdí, že bylo znovu potřeba vybrat „vhodné odborníky“, přičemž podle něj nešlo o neutrální experty, ale o lidi s politickým či aktivistickým zázemím.

Hladíkovo Ministerstvo životního prostředí mělo podle Pauknera spolu s poradci ze Svazu moderní energetiky pověřit Výzkumný ústav pro krajinu vymezením akceleračních zón. Vedle něj se na projektu objevují Martin Abel, Eva Volfová a společnost Integra Consulting. Paukner tvrdí, že právě soukromá firma měla projekt řídit a že jí byla zakázka zadána napřímo bez výběrového řízení.

U Martina Abela upozorňuje na jeho někdejší kandidaturu za Zelené a členství v Klimatické žalobě. Tu Paukner popisuje jako spolek, který chtěl soudní cestou přimět Českou republiku k radikálnímu snížení emisí. Abel měl podle něj na svou expertní práci získat smlouvu za 1,9 milionu korun.

Eva Volfová je podle Pauknera členkou hnutí STAN a v letech 2022 až 2023 působila jako náměstkyně Ministerstva životního prostředí za ministryně Anny Hubáčkové. Paukner ji označuje za aktivní političku a uvádí, že také ona získala smlouvu za 1,9 milionu korun.

Právě z těchto vazeb vyvozuje jeden ze svých nejostřejších závěrů: „Vymezení zón tak dostali za úkol aktivní politici a projekt neřídilo MŽP nebo VÚK, nýbrž předem vybraná soukromá firma.“ Zároveň avizuje, že jde teprve o začátek a okolnostem přípravy akceleračních zón se chce podrobně věnovat v dalším díle.

Poté se vrací k tomu, co považuje za hlavní problém celé věci – k rozporu mezi tím, co podle jeho interpretace politici schválili, a tím, co později říkali veřejnosti.

„Koncepci rozvoje OZE nevytvářeli odborníci, nýbrž sociologové z Univerzity Karlovy, kteří vyučují ‚ekonomiku Green Dealu‘. Politici na základě závazného materiálu vzali na vědomí, že bude třeba omezit spotřebu masa i energie, řídit poptávku, utlumit průmysl, zvýšit cenu ETS 1 i ETS 2,“ shrnuje Paukner svou interpretaci dokumentů. V téže pasáži znovu připomíná stovky miliard korun na rozvoj sítí a podle svého výkladu také pokles relativního HDP, průmyslové výroby, spotřeby a průmyslového výkonu.

A právě proti tomu staví pozdější veřejné výroky politiků. První jméno, které uvádí, je Petr Fiala. Připomíná jeho prohlášení: „Nové emisní povolenky nezavedeme. Lidé nesmějí doplácet na nesmyslné ambice.“


Stejnou výhradu vztahuje na exministra vnitra a šéfa STANu Víta Rakušana a exministra životního prostředí Petra Hladíka. Podle Pauknera veřejně hovořili o zastropování emisních povolenek, přestože vláda už v NKEP přijala scénáře počítající s jejich několikanásobným zdražením. Paukner navíc tvrdí, že dokument počítal nejen s vyšší cenou povolenek, ale také s odpovídajícími příjmy státního rozpočtu.

Do této argumentace zasazuje také Sociálně-klimatický fond. Na Ministerstvu životního prostředí podle něj vznikl příslušný odbor ještě před spuštěním systému a byli přijati zaměstnanci, kteří jej měli spravovat. Pro Pauknera jde o další doklad toho, že stát se na příjmy a fungování ETS 2 prakticky připravoval, zatímco část politiků veřejně hovořila o jeho odmítnutí, zastropování či odložení.

Dalším jménem je exministr dopravy a současný šéf ODS Martin Kupka. Paukner připomíná jeho výrok: „Druhým krokem je tlak na odložení celé regulace (ETS 2). Jednání s EU vedeme průběžně, na podzim budou intenzivnější.“

Také Kupka podle Pauknera veřejnosti prezentoval něco jiného, než co předtím jako člen vlády schválil. „Jako člen vlády Kupka implementaci ETS 2 a využití příjmů z těchto povolenek schválil. Opět, je to uvedeno v dokumentu NKEP,“ tvrdí publicista.


V tomto bodě se všechny technické pasáže o modelech, povolenkách, sítích, obnovitelných zdrojích a akceleračních zónách spojují s hlavní tezí jeho komentáře. Pauknerovi nejde pouze o energetickou politiku. Tvrdí, že složité a rozsáhlé dokumenty umožňují politikům přijmout konkrétní směr a později před veřejností jeho části popírat nebo vystupovat proti důsledkům vlastních rozhodnutí.

„Politici lžou zcela běžně. Úroveň analýz médií klesla natolik, že již proti množství zcela prokazatelných lží neexistuje funkční obrana. Lidé přestali číst dokumenty, které politici schvalují, a ti tak získávají naprosto volné pole působnosti při popírání vlastních závazných rozhodnutí,“ píše Paukner.

Výsledkem jsou podle něj informační války, v nichž lidé „fandí“ jednomu či druhému táboru namísto toho, aby vyhodnocovali samotná rozhodnutí, dokumenty a jejich důsledky. Právě tím vysvětluje důraz, který ve svých textech klade na původní studie, smlouvy, konkrétní částky a dohledatelné materiály.

První část svého textu proto nekončí u Petra Fialy, Petra Hladíka, Víta Rakušana ani Martina Kupky, ale u médií samotných a u Pauknerovy představy, jak by podle něj měla analytická žurnalistika vypadat.

„I proto jsem toho přesvědčení, že je třeba založit médium, které bude analýzy předkládat v uceleném, ověřitelném, úplném a faktickém formátu. Zatím mi přijde, že je v jistých kruzích eminentní zájem na tom, aby projekt Paukner Media nikdy nevznikl,“ uzavírá Thomas Paukner.

Tím zároveň otevírá druhou část své série. V ní se chce podrobněji věnovat akceleračním zónám, jejich vymezování, lidem zapojeným do projektu a okolnostem, o nichž už nyní tvrdí, že celý příběh posouvají ještě dál.