Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik se věnoval výroku amerického obchodního zmocněnce Jamiesona Greera, podle něhož se Spojené státy vzdávají dlouholeté snahy změnit čínský ekonomický model. Šik v jeho slovech nevidí pouze další epizodu americko-čínských obchodních sporů, ale přiznání, že jedna z velkých západních ekonomických sázek posledního čtvrtstoletí nevyšla.
„Tento týden mě zaujala věta amerického obchodního zmocněnce Jamiesona Greera, že Spojené státy se vzdávají snahy změnit čínský ekonomický model. Čtvrt století se prý Washington snažil přesvědčit Peking, aby méně spoléhal na výrobu, investice a export a více na vnitřní spotřebu. Pokračovat v téhle snaze dalších pětadvacet let je podle Greera už jednoduše ‚šílené'," napsal na Facebooku Šik.

„Ta věta na první poslech snadno zapadne v nekonečné americko-čínské obchodní válce. Ve skutečnosti je to ale docela zásadní přiznání, že jedna z největších sázek Západu za poslední čtvrtstoletí nevyšla," dodal.

Kořeny této sázky hledá Šik v roce 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace. Tehdejší západní představa podle něj počítala s tím, že otevření světového obchodu přinese Číně bohatství, rostoucí životní úroveň zvýší spotřebu tamních domácností a čínská ekonomika se postupně začne přibližovat západnímu modelu.

„Když Čína v roce 2001 vstupovala do Světové obchodní organizace, byla západní úvaha poměrně jednoduchá. Otevře se jí světový obchod, země zbohatne, její obyvatelé začnou více utrácet a čínská ekonomika se postupně přiblíží západnímu modelu. Jenže uplynulo čtvrtstoletí a přestože čínská vláda už dvě desetiletí opakuje, že chce ekonomiku přeorientovat směrem k domácí spotřebě, její základní struktura se zásadně nezměnila," uvedl Šik.

Rozdíl ukazuje na samotné struktuře ekonomik Číny, Spojených států a Evropské unie. V Číně podle údajů, které uvádí, představuje spotřeba domácností přibližně 40 procent HDP, vládní spotřeba kolem 16 až 17 procent, investice zhruba 40 procent a čistý export přibližně tři procenta HDP. Ve Spojených státech je podle něj obraz téměř opačný. Spotřeba domácností tvoří zhruba 68 procent HDP, investice asi 17 až 18 procent, vládní spotřeba podobný podíl a čistý export je záporný, přibližně minus tři procenta HDP.

Evropa podle Šika stojí mezi těmito dvěma modely. Spotřeba domácností v EU představuje zhruba 52 až 56 procent HDP, vládní spotřeba kolem 20 až 22 procent a investice přibližně 21 až 22 procent. Čistý export je kladný, jeho podíl je ale podle něj podstatně nižší než čtyři procenta HDP, která se někdy objevují při srovnávání samotného obchodu se zbožím. „Jinými slovy Amerika je extrémně spotřební ekonomika, Čína extrémně investiční a Evropa leží někde mezi nimi," shrnul.

Mimořádně vysokou míru čínských úspor a investic přitom Šik nevysvětluje nějakou jednoduchou národní vlastností. Ekonomové ji podle něj mnohem častěji dávají do souvislosti se strukturou čínského systému, politikou jednoho dítěte, rychlou a bolestivou transformací sociálního státu, slabším sociálním zabezpečením či vysokými náklady na bydlení a vzdělání. Významnou roli podle něj sehrála také desetiletí hospodářské politiky, která prostřednictvím finančního systému zvýhodňovala investice, výrobu a podnikový sektor před příjmy a spotřebou domácností.

Výsledkem je podle Šika „obrovská výrobní mašina", jejíž fungování vysvětluje poměrem investic a domácí spotřeby. Pokud se přibližně 40 procent vytvořené hodnoty rok za rokem vrací do dalších továren, infrastruktury a výrobních kapacit a domácnosti současně spotřebovávají jen přibližně 40 procent, vzniká obrovské množství produkce, pro které je nutné najít zákazníky.

„Pokud ekonomika investuje kolem 40 % všeho, co vytvoří, rok za rokem do dalších továren, infrastruktury a výrobních kapacit a pokud její domácnosti současně spotřebují jen kolem 40 % vytvořené hodnoty, vzniká poměrně jednoduchý problém v podobě nadprodukce. A někdo musí všechno to vytvořené zboží koupit, když to neudělají samotní Číňané. A tím někým byl posledních pětadvacet let do značné míry zbytek světa," napsal Šik.

Samotný podíl čistého exportu kolem tří procent v čínských národních účtech podle něj nemusí vypadat dramaticky. Šik však upozorňuje, že jiný obraz nabídne pohled přímo na zahraniční obchod se zbožím. Čína v roce 2025 podle údajů, které cituje, vytvořila rekordní obchodní přebytek ve zboží kolem 1,2 bilionu dolarů.

„To už není žádná statistická drobnost. Je to důsledek gigantické výrobní základny, jejíž produkce potřebuje zákazníky po celé planetě. Navíc Čína nemá vyvážený obchodní vztah s většinou zemí, které od ní nakupují hotové výrobky. Obrovské přebytky má například vůči Spojeným státům a Evropské unii," uvedl.

Evropská unie měla podle Šika v roce 2025 vůči Číně obchodní deficit téměř 360 miliard eur a „nůžky se dál rozevírají poměrně rychlým tempem". Opačný charakter mají podle něj vztahy především se zeměmi, od nichž Čína potřebuje suroviny, energii nebo některé klíčové technologické vstupy. Jako příklady jmenuje Austrálii, Jižní Koreu a Tchaj-wan.
V tomto bodě se Šik vrací k výroku Jamiesona Greera. Americký postoj čte jako oznámení, že po pětadvaceti letech další čekání končí. Pokud se čínský ekonomický model nezmění, Spojené státy se podle této logiky pokusí chránit vlastní trh celní bariérou. Evropa začíná podle Šika reagovat na stejný problém také, ale výrazně pomaleji, selektivněji a váhavěji.

„Zpět ke Greerovi. Amerika po pětadvaceti letech říká dost, dále už čekat nebudeme. Když se čínský ekonomický model nezmění, postavíme kolem vlastního trhu celní zeď. Evropa začíná na stejný problém reagovat také, byť podstatně pomaleji, selektivněji a váhavěji," napsal.

Celá situace má podle něj navíc ironický rozměr. Spojené státy a Evropa dlouhá léta prosazovaly výhody globálního obchodu, nyní však podle Šika zjišťují, že vývoj, který samy podporovaly, začal působit proti jejich vlastním zájmům. A nad jejich reakcí podle něj visí ještě nepříjemnější otázka, zda nepřichází příliš pozdě.

„Nejen, že to působí trochu jako ironie osudu, když dvě velké ekonomiky, které čtvrtstoletí tvrdily zbytku světa, jak výhodný je globální obchod, nyní zjišťují, že se obrátil proti nim. Spíše se nabízí nepříjemná otázka, jestli už není příliš pozdě," napsal Šik.

Důvodem jsou výrobní kapacity, které Čína během předchozích desetiletí vybudovala. Ty podle něj nezmizí jen proto, že jim Spojené státy nebo Evropa prostřednictvím cel zkomplikují přístup na své trhy. Čínští výrobci budou muset produkci prodávat jinde a mohou o to agresivněji soutěžit o zákazníky v dalších částech světa.

„Výrobní kapacity Číny totiž nezmizí jen proto, že jim Amerika nebo Evropa ztíží přístup na své trhy. Čínská továrna nezmizí kvůli clu, čínští výrobci prostě budou muset své výrobky možná mnohem agresivněji prodat někde jinde a právě tam začíná druhá část problému," upozornil.

Důsledky Šik ilustruje na automobilovém průmyslu. Clo může americkému výrobci pomoci v soutěži s čínským vozem přímo ve Spojených státech, ale za hranicemi domácího trhu jeho účinek končí.

„Americké clo může zabránit čínskému autu konkurovat americkému výrobci v Texasu. Nijak ale amerického výrobce neochrání před stejným čínským autem v Brazílii," napsal Šik.

Podle něj má stejný, a možná ještě závažnější problém Evropa. Ta podle Šika během posledních dvaceti let budovala ekonomiku pro svět, který nyní poměrně rychle a bolestivě mizí. Ochrana evropského trhu totiž nic neřeší ve chvíli, kdy se evropský a čínský výrobce střetnou o zákazníka mimo Evropu.


Šik zde vidí dvojí tlak na evropskou ekonomiku. Na jedné straně přichází stále více čínského zboží na samotný evropský trh, na druhé straně musejí evropské exportní firmy čelit čínským konkurentům v dalších zemích, kde je evropská obchodní opatření nijak nechrání.

„Evropa tak čelí čínské konkurenci dvakrát. Jednou doma, kam proudí stále více čínského zboží a podruhé jako exportní ekonomika na trzích třetích zemí, kde evropské výrobce před čínskou konkurencí nechrání vůbec nic," uvedl Šik.

Spojené státy jsou podle něj alespoň ve výrazně lepší výchozí pozici. Opřít se mohou o obrovský jednotný domácí trh, vlastní technologické giganty, světové kapitálové trhy a levnější energii než většina Evropy. U evropské ekonomiky je Šik podstatně kritičtější. Podle něj se dosud plně nepřizpůsobila tomu, jak zásadně se podmínky světového hospodářství změnily.

„Evropa se naproti tomu stále pořádně neprobudila a samospádem zavádí regulace a omezení vymyšlené pro svět před deseti či patnácti lety, tedy pro dobu, kdy se ještě předpokládalo, že globalizace bude pokračovat stejným směrem, evropský průmysl bude špičkou ve svých oborech, bude mít přístup k levným vstupům, levné energii a otevřeným exportním trhům. Ten svět ale mizí," napsal Šik.

Amerika podle něj možná správně pochopila, že přesvědčovat Čínu další dvě desetiletí ke změně jejího ekonomického modelu nedává smysl. Cla ale podle Šika řeší pouze první polovinu problému. Dokážou chránit domácí trh, nikoli domácí společnosti v soutěži o zákazníky ve zbytku světa. Právě tam se podle něj bude rozhodovat o skutečné konkurenceschopnosti Západu.

„Po pětadvaceti letech tak končí představa, že Západ Čínu postupně předělá k obrazu svému, Spojené státy to nyní říkají otevřeně. Začíná fáze mnohem nepříjemnější. Amerika i Evropa budou muset zjistit, jestli dokážou Číně konkurovat ve světě, který samy globalizací pomohly vytvořit. A rozhodovat o tom nebude výše cla doma, ale schopnost jejich firem obstát ve zbytku světa," uvedl.
Šik tak na konci své úvahy obrací otázku, která podle něj provázela vztah Západu k Číně posledních pětadvacet let. Nejde už o to, zda se podaří změnit čínský hospodářský model, ale zda se novým podmínkám dokážou přizpůsobit samotné západní ekonomiky.