Když se dnes mluví o viktoriánské době, bývá líčena jako éra přísných pravidel, morálky a společenské zdrženlivosti. Jenže právě syn královny Viktorie, pozdější král Eduard VII, tuto představu narušuje v každém detailu. Jeho život nebyl symbolem zdrženlivosti, ale naopak okázalého požitkářství, které se odehrávalo často zcela veřejně a bez větší snahy o utajení.

Eduard, původním jménem Albert, princ z Walesu, si už v mládí vytvořil pověst nenapravitelného milovníka života. Společnost fascinoval nejen svým postavením, ale i otevřeností, s jakou se pohyboval mezi ženami. Nešlo o jednotlivé milostné epizody, ale o systematický životní styl. Jeho okruh partnerek zahrnoval aristokratky, herečky i ženy z pařížských nevěstinců. A co bylo ještě pozoruhodnější, tento život nebyl zcela skrytý ani před jeho okolím.

Naopak, jeho chování bylo natolik okázalé, že při své korunovaci nechal vyhradit zvláštní místo pro ženy, které hrály v jeho životě zásadní roli. Jeho manželka Alexandra o jeho nevěrách věděla a reagovala způsobem, který dnes působí téměř nepochopitelně. Místo konfliktu zvolila tichou toleranci a dokonce projevovala jistou vstřícnost vůči jeho milenkám. Nejznámější z nich, Alice Keppel, mohla krále navštívit i v posledních dnech jeho života.


A právě zde vstupuje do hry legendární křeslo lásky. Tento neobvyklý kus nábytku si nechal zhotovit v Paříži u renomovaného výrobce luxusního nábytku. Nešlo o žádný bizarní experiment, ale o promyšlené řešení, které mělo umožnit králi pokračovat ve svém životním stylu bez omezení vyplývajících z jeho tělesné konstituce.

Konstrukce křesla byla překvapivě sofistikovaná. Vrstvený systém sedáků a opěr umožňoval zapojení více osob současně, přičemž stabilitu zajišťovaly pevné kovové prvky. Důležitou roli hrály i opěrné mechanismy, které umožňovaly udržet pohodlí a bezpečnost.Vše bylo navrženo tak, aby se minimalizovala fyzická námaha krále a možná ještě důležitější je, že umožnila budoucímu tlustému králi mít sex se dvěma ženami najednou, aniž by je rozdrtil.

Křeslo bylo umístěno v pařížském nevěstinci Le Chabanais, který patřil mezi nejluxusnější podniky své doby. Tento podnik nebyl obyčejným nevěstincem, ale spíše exkluzivním klubem pro evropskou elitu. Navštěvovali jej politici, umělci i aristokraté a jeho interiéry byly navrženy v různých tematických stylech, které měly uspokojit i ty nejnáročnější klienty.

Eduard zde trávil čas při svých pobytech ve Francii a křeslo lásky se stalo symbolem jeho pověsti. Nešlo však o jedinou extravagantní zálibu. Dobové zprávy hovoří i o jeho oblibě koupelí v luxusních vanách, někdy dokonce naplněných šampaňským, což jen dokresluje jeho vztah k přepychu a okázalosti.


Zajímavý je i osud samotného křesla. Originál se ztrácí v soukromých sbírkách a pravděpodobně byl prodán na aukci v devadesátých letech minulého století. Jeho replika však byla vystavena na významné pařížské výstavě věnované tématu prostituce na přelomu devatenáctého a dvacátého století a další kopie je k vidění v pražském Muzeu sexuálních strojů, kde patří k největším lákadlům pro návštěvníky.

Příběh křesla lásky tak není jen kuriozitou, ale i zajímavým svědectvím o rozdílu mezi oficiální tváří společnosti a její skutečnou praxí. Eduard VII. se stal symbolem této dvojí reality. Na jedné straně panovník reprezentující říši, na druhé straně muž, který bez zábran žil podle vlastních pravidel. A právě tento rozpor činí jeho příběh dodnes tak přitažlivým.